Možná Pod tóny poslední desky švédských Shining se mi podlamují prsty - na konci roku 2004 v kapele proběhla zásadní personální změna a proto měl jistě nejeden fanoušek strach, aby se na Shining pouze v dobrém nevzpomínalo a jejich hudební kvality nevymizely. Dovolím si tvrdit, že se tomu v žádném případě neděje a že si noví členové Shining stále vykračují po dobré, předem ušlapané cestičce, kde by byla sakra škoda zakopnout - chci nadále poslouchat jejich posmutnělý a zamyšlený black metal. Zvuk recenzovaného alba mi přijde vyloženě skvělý - "zaflusaná pohřební ukolébavka", která je výrazná silnými melodiemi hranými na kytary, kvalitním využitím kláves, dobře odvedené rytmiky a nadprůměrným zpěvákem, který mi chvilkami připomíná "vyzrálejšího" Attilu Csihara ve svých pomalých, smrtelných zpovědích - po této stránce není albu co vytknout, tedy jestliže nikdo neočekává švédskou bouři bez citů (například Marduk). K doplnění by bylo dobré zmínit, že se momentálně kapela skládá z 5 členů, z nichž dva (tři) zastávají funkci kytaristy (jeden hraje vedoucí kytaru a druhý rytmickou), poté je zde přirozeně "basák", zpěvák, který zároveň hraje na klávesy a je schopen obsloužit i kytaru a následuje ještě bubeník - kapela udělala změnou "hráčstva" dle mého jen dobře, jelikož na albu, přesněji na kytarových linkách, je více členů citelně znát.
Teď bych se pustil do nepřímého rozboru skladeb - počátek alba ani náhodou neznačí black metal (s tímto jevem se během poslouchání tohoto 40 minutového alba setkáme ještě několikrát) a spíše evokuje například Arcturus - proto je takové nadšení, že ze své originality Shining nepoleví na celém trvání desky a servírují posluchačům něco nového. Nejlépe jsou inovace vyposlouchatelné ve druhé skladbě, která začíná rychlými bicími a pomalou kytarou, hrající stále tu samou melodii, až se nakonec přidají vokály a dlouho na sebe nečeká změna tempa, které po celou dobu trvání skladby vybízí k pravidelnému "kývání" hlavou. Okolo 4. minuty vše vytlačí krásné kytarové vybrnkávání a velmi atmosférické pozadí, jež má dosti dlouhého trvání (kolem minuty a půl) - poté se nám opět představí stará "tradiční" černá beznaděj, kde místo Kvarfortha (zpěvák) kolikrát slyším Attilu - snad není lepší lichotky BM zpěvákovi.
IV - The Eerie Cold je přesně můj šálek kávy - melancholický, melodický, neslazený černý kov, na který je dobré mít náladu a nesnažit se ho za každou cenu poslouchat ve dne v tramvaji, protože se vám líbil včera v noci v teple (temně ;)) domova. Pro mě osobně je zároveň jedním z největších překvapení letošního roku a řadí se na post nejlepších alb, s kterými jsem měl v poslední době čest a proto - ať to Shining šlape dál.
