Opět po nějaké době přicházím s novými zvěstmi z tábora Debemur Morti prod. Jak by se mohlo jevit, a ona to také pravda bude, od tohoto labelu se k nám nikdy nedostala nějak výrazně špatná či snad „pouze“ průměrná nahrávka. Nový koníček, který zakotvil ve stáji právě díky albu, jemuž se budu dnes věnovat, totiž reprezentuje své nové teritorium více než důstojně. Je tomu totiž nějakou tu dobu, co do mě Under pravidelně kutá se slovy, že čím míň black metalu, tím větší oblíbenost. Kol a kolem, dokola a středem – trend dnešní doby. Ale ne až doslova takový trend jako spíš úpadek tohoto stylu, vykrádání veškerých známých, ale už i méně známých interpretů… A proto mohu směle prohlásit, že je velmi příjemný pocit, prokousávat se albem, které mi evokuje black metal tak, jak jsem ho znal dřív – hlavně bez nudy.„Chroniken des Ablebens“ je prvním počinem, kdy kapela operuje pouze ve dvou. A na těchto křídlech změny leží silné obohacení! Pochopte to třeba takto; všechny skladby mají pevně stanovený feeling a rukopis. Je tedy jedině pozitivní, že se na procesu skládání nepodíleli dva kytaristé, ale jen jeden. Infestus totiž vyprodukovali hudbu, ve které se plně soustředí na své možnosti, ani náhodou je nechtějí překračovat, ale ani jít pod ně. Je to vyvážená práce, s občasnými kompromisy tohoto milénia. „Chroniken des Ablebens“ totiž zvukově nezaostává za nikým, produkce je precizní a propracovaná, což poté dělá z alba dílo, které se nezařadí do toho stáda koblih okolo. Vlastně po dlouhé době jsem během poslechu cítil takové to jemné lechtání v zádech, mrazení, kdy hudba doslova brala posluchače s sebou. Nejvíce asi v atmosférických částech, kdy je muzika soustředěna pouze do akustické kytary a nějakých těch samplů v pozadí. Například v třetí „Manifesto Invidiae“ je toto doslova smrtící zbraní. Hudba se na minutu zklidní a atmosféra bere za své. Pusťte a pochopíte, určitě vám to bude něco evokovat, ale nepřijdete na to, co. Rozhodně je to ale příjemné posloucháníčko.
Start alba je jednoznačně úžasný. Infestus, respektive Andrasovi se povedlo to, co bych i od kapel vždy očekával. Nejen navození atmosféry, ale i strhnutí do děje. Ne pouhé hraní na pocity, ale i takový kraťoučký průřez toho, o čemže ta hudba bude. A co ukázali Infestus? Akustický start, silně atmosférický, pomalý rozjezd podladěné kytary, rychlejší a střední tempa a vše výborně podbarvené melodiemi. A rozhodně i příjemnou práci bicích. A co z toho plyne? Hudba zaznamenaná na „Chroniken des Ablebens“ je tedy velmi snadno zapamatovatelná, přesto ne prvoplánovitá. Zaujme svou danou upřímností, aktivním přístupem k věci i otevřenosti nápadů. A možná tedy ukazuje i směr, jak lze hrát black metal se vším všudy tak, aby nenudil. A nemusí se zacházet do nějakých končin, které by styl „zrazovaly“. Stačí promyslet strukturu skladeb, jejich tempo a posléze zvolit adekvátní zvuk tak, aby zvýrazňoval každý jednotlivý aspekt.
Tedy vy, kdož prahnete po opravdu kulturním black metalovém zážitku, nemáte averzi k Němcům a potrpíte si na tom, aby vás hudba nejen překvapovala, ale hlavně nezrazovala, si tuto nahrávku sežeňte. Kupte, stáhněte, cokoli. Určitě ji oceníte stejně jako já; pro mě totiž znamená kvalitní nadstandard dnešní doby.
K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions
