Rudá clona halí můj zrak. Venku nastává noc. Sklenka od vína se ledabyle válí na podlaze, na krajkovém ubrusu se ještě skví červeň od rozbité lahve výběrového vína. Jsem sám, jako ostatně vždy při každém svém výletu za hranice střízlivosti. Hudební smyčka, jenž stále dokola hraje jednu jedinou dvacetiminutovou skladbu , přirozeně nepřestává hrát. Ano, už to tak bude, jsem namol opilý… tedy ne až tak, jelikož si svou opilost vůbec uvědomuji. Ne, něco se snažím si namluvit, jsem na šrot jako ruskej námořník. Prsty mé nohy si jemně hrají se sklínkou na koberci. Dosti neohrabaně na to, abych s ní smysluplně pohnul, ovšem stále dosti při smyslech, abych si o její torso nepořezal nohu. Po očku sleduji světla venku na ulici. Má huba zdřevěněla, necítím ji téměř. Hlava se mi točí, točí a točí… a já se snažím udržet se vsedě na svém pohodlném, vypolstrovaném a poblitém křesle. Proč je to probůh tak těžké? Pro všechno na světě, je mi zle… měl bych jít spát a dostat se z toho… zítra mám přeci termín….Buďme k sobě upřímní, mí drazí čtenáři. Většina z nás se ráda napije kvalitního alkoholu i konzumních patoků se stejnou chutí, s jakou hmatáme po kvalitní hudební produkci nebo nedej bože čteme recenze na ně. Abych všem svým slovům dodal na podivné mystické váze, stačí jen dodat, že alkohol jde ruku v ruce s hudbou. A jak je očividně znát, nemálo hudebníků je blahodárnými účinky alkoholických elixírů značně ovlivněna. V podobném duchu se totiž nese i malé EP z dílny německých Funeral Procession. Skupina, jenž se do mého povědomí dostala převážně díky dva roky starému albu, je tu totiž znovu. A co je nám, drahým alkoholikům, naservírováno na ploše téměř dvaceti minut? Ehm… A abstinenti nechť mi prosím odpustí.
Nuže, celá dlouhá skladba se skládá převážně ze dvou celků, jenž na sebe mají textovou a atmosferickou návaznost. V principu jde o dvě kratší skladby rozdělené chorálovou vložkou. První z pasáží začíná zvukem nalévání vína do předem připravené sklínky… Budování atmosféry postupně končí a my máme tu čest poslouchat poměrně agresivní hudbu. Běsnící jednoduché kytarové party, vcelku kvalitní bubenický doprovod a zvláštní vokál, halekající přese všechen ten šum cosi o rudém víně však nebylo zrovna právě to, co bych na tomto albu očekával. Těšil jsem se na monumentální, propracované a kytarové depresivní pasáže – a tudíž mé naděje byly poměrně zklamány. Ale vypnout nahrávku po třech minutách poslechu? Checht, to bych tedy byl pěkný zbabělec a amatér! Poté, co jsem se zbavil svého prvního negativního dojmu, jsem se opět zakousl do hudby jako do nekvalitní nálevky a počal ji nemilosrdně kriticky drtit. V nánosu střepů jsem našel velmi zdařilé riffy, které se v opakujících intervalech nesly nahrávkou. Působily ostře, místy podprahově a kupodivu mne zaujaly. Stejně tak i psychózní autorův vokál, který nepatří do kategorie klasického „blití“, šlo spíše o zabarvené řvaní jakéhosi maniaka. Ve vokálu se zračí jeden z největších plusů hudby Funeral Procession. První část končí a nastupuje již ona slíbená chorálová mezihra. S tou jsem byl nadmíru spokojen – pomyslně a uspokojivě uzavřela část první, a zároveň připravila půdu pro druhou část skladby. A ta splnila mou původní touhu. Dočkal jsem se těžší a mohutnější práce, na pozadí s rostoucím chorálem. Ostrá kytarová linka dosahující až skoro meditativních poloh, vše vystupňované. Druhá část skladby mne tedy rozhodně nezklamala. V jistém slova smyslu lze první část považovat a vnímat jako agresivní ouverturu, v tom případě část následující opravdu pozoruhodně vyniká. Přičtěme ještě psychovokál a hle, máme tu ideální hudbu pro večerní alkoholové seance. Za sebe vskutku mohu říci, že závěr alba mne potěšil.
Tak jak rychle jsem se vyhrabal ze své včerejší opice, stejně fatálně a nemilosrdně přišel konec mé recenze a s tím související nemilosrdnost redaktorského soudnictví. Dobře víte, že jsem nadmíru nekritický člověk, ale přiměřená dávka kritiky rozhodně neuškodí. Co tedy lze tomuto mini EP vytknout? V první řadě mi moc neseděl úvod, který působí lehce nelákavým dojmem. Neříkám, že jde o špatnou hudbu, ale až na atmosferickou vytíženost pomocí šíleného vokálu jsem nezaznamenal nic výraznějšího, co by mne mimořádně okouzlilo. Zkrátka kvalitní nadprůměr. Ovšem po pause se můj dojem radikálně zlepšuje, v druhé půli se hudba stává skutečnou litanií o rudém vínu a dostává jiného náboje a rozměrů. Proto jestliže toužíte po zajímavé kulise k posezení, Funeral Procession bude tou pravou volbou, možná i díky příjemným a slušivým šesti bodům. Nuže přátelé, Na Zdraví!
