Z oblasti Sogndal vždy vyvěral pramen pozoruhodného a kvalitního black metalu. Můžeme začít jménem největším – Windir a následně pokračovat přes na jeho troskách zrozené následovníky v podobě Vreid, Cor Scorpii a Mistur. A co s nimi má společného Feigd? Tak ne mnoho, ale dvě věci přece, určitě lokalitu, ze které vychází a s posledně jmenovanými Mistur ještě jednu věc. Demo „Svarte Sjøar“ totiž vznikalo pod producentským dohledem Espena Bakketeiga, který v Mistur aktivně působí. Otěže muzikantské však nese člověk jiný, jistý Jan Ove Rinde. Feigd založil jako jednočlenný projekt po svém odchodu z další ne až tak úplně neznámé kapely Sigtyr.

Představení máme za sebou a je na čase se pohnout směrem k hudbě. Šlo by určitě přeskočit skladbičku první a nejkratší, protože nejde o nic jiného, než klávesové intro, jakých můžete v black metalu a nejen v něm slyšet stovky až tisíce, nebýt jedné věci - podezřele dobře působícího pochodového rytmu samplovaných bicích, na němž je cosi zajímavého. Nevím co, ale možná, buben nepůsobí vůbec uměle. Což už nelze konstatovat u titulní „Svarte Sjøar“, tam v úvodu bicí znějí až nehorázně. Poměrně se zde daří melodickým kytarám a nepochybně ani klávesy nejsou vyloženě zavrženíhodné, starají se o jakousi sognalskou zasněnost. Trošku mi přichází na mysl i Valfar, ovšem záměr kopírovat v tom nevidím, spíš mám dojem, že lidé z tamní oblasti mají tyhle věci v krvi. Mohl bych se v tom pěkně vykoupat, takže rychle od toho pryč. Tyhle polemiky nenosí autorovi recenze obvykle nic dobrého. Možnou cestou k úspěchu by mohla být hitovka „Hands of Greed“. Při prvním poslechu /byla vůbec první, kterou jsem slyšel/ jsem si říkal, že jde o až přespříliš melodickou záležitost, mířící stylově do oblasti thrash metalu. S dalšími poslechy nabývám dojmu, že nejsou až tak úplně od věci názory, které vidí společné body s tvorbou takových řekněme Dimmu Borgir, lyrikálně jde samozřejmě o záležitost zcela odlišnou. Podobá se struktura písně. Vyzněním je to jako když na DB naroubujete klávesy z trochu jiného světa, s výjimkou závěru, tam se to blíží až zatraceně zřetelně. Zmíněné skutečnosti těžko něco změní na mém mínění, že jde o největší pecku tohohle čtyř skladbového dema. Závěrečná „Maktkamp“ by byla, nebýt příjemně vystupující kytary, jen obyčejným nářezem zhruba do své páté minuty, kde však dochází k poměrně zajímavému obratu uvozenému proslovem, za nímž opět slyším ten pěkný pochodový rytmus z úvodu, no a samotný závěr dema je pro mě opravdu poměrně zážitkem, jen škoda, že „akustická“ kytara na konci jaksi utne a skladba působí ne úplně dotaženě. Kdo ví, možná ji Jan předpokládá jako part I. Ještě jednu věc se mi podařilo vystopovat, totiž Jan ve svém vokálním projevu nezapře svou death metalovou minulost z dob Malicious Beauty. Podle mě je to trošku ku škodě věci, mnoha jedincům to ale vadit nemusí.


Jak už jsem uvedl v úvodu, Jan se ve své tvorbě snaží jít tak nějak svou cestou, v zásadě se nesnaží cokoliv a kohokoliv kopírovat, to jak se mu to daří, nebo spíš nedaří, je věc jiná. Vyznění je zkrátka takové. Při poslechu „Svarte Sjøar“ jsem si připadal jako na houpačce. Napřed nadšen, pak přesvědčen, že to vůbec dobré není, pak překvapen a nakonec se vším smířen a ustálen. To, že nazvu něco průměrem, ještě neznamená, že se v tom nedají nalézt stopy kvality, jen mi to připadá takové různě rozlezlé a není to namířené jedním směrem, což je překvapivé, když si uvědomím, že jde o poměrně zkušeného muzikanta. Stejně ale Janovi tak nějak podvědomě držím palce a myslím, že se najde, využije potenciálu, který v něm zatím jen dřímá, a příjemně nás překvapí třeba už regulérním debutem.