Nejsem si zcela jist, jestli jsem já ta správná osoba, která by měla recenzovat tuto nahrávku, ale byl jsem vyvolen a slibuji, že do toho dám vše, co je v mých silách.

Bylo nebylo, jednoho roku (takového, který vždy následuje po konci toho starého, doznívajícího), konkrétně o čtyři jara zpět. Mladý Angličan, vlastním jménem Ben Corkhill, přeměnil své duševní představy ve skutečné hudební naplnění, konkrétní noty, nápěvy, celistvé písně. Ben, schovávající se tenkráte ještě pod „maskou“ Nifelhel mohl působit jako lehce roztřepený jedinec, oslavující válku na straně jedné a vyhledávající mír a přírodu na straně druhé. Mladý člověk však často uvažuje a zároveň koná přesně naopak, zjednodušeně řečeno: „káže vodu, pije víno“. Myslím si, že i Ben procházel podobnou etapou života. Nevím, jaká myšlenka zčeřila jeho mysl, ale podstatné je, že se uchýlil k lehké přeměně hudebního zaměření a s tím spojené změně jména své kapely.

Odteď tedy mluvíme o projektu Oakenshield. Společně s „Gylfaginning“ se dostavila spousta ohlasů, které vzývají především legendu Falkenbach. Ano, i já vidím mezi těmito dvěma ikonami určitou podobnost, ale obávám se, že pramalou. Ben se nyní ukazuje nejen jako velice šikovný hudebník ovládající kytary, bicí, klávesy, ale dokonce se díky své odvaze rozhodl postavit k mikrofonu. Aby to však nebylo málo, do svých textů a tedy i hudby zanesl určité sémě severské mytologie. Každému malému dítěti se při pojmu sever v okamžiku vybaví statní válečníci nastupující za hlasitého zpěvu (ryku) do svých veslic. Ať jste tedy malí nebo velcí, Oakenshield je oslavou vikingství se vším všudy. Budete–li pozorní, projdete se celou vesnicí, spatříte veškerý folklór tohoto národa, a pokud budete mít štěstí, usednete společně ke stolu. „Gylfaginning“je deskou, která tohle všechno dokáže velmi barvitě popsat.

V tuto chvíli nejspíš zklamu všechny fanoušky černého kovu, jež snad stále čekají na podání záchranného lana. Lituji, tentokrát ne. I já jsem se nechal zlákat půvabnou melodií flétny. Společně s jejími líbivými tóny se však odněkud z dáli ozývají válečně laděné kytary. Co je to? Je to snad válečná píseň hrdinných mužů chystajících se opustit své rodiny? Možná, nevím to jistě.


Tato nahrávka je jakousi kombinací agresivního metalu, jež se však dokáže schovat za laskavé tóny folkových nástrojů, jako jsou flétna či housle. Společně s čistým, melodickým vokálem dokáží vytvořit velice příjemnou atmosféru, plnou sálavého tepla táborového ohně.
V několika případech se skladby unášejí v přímo baladickém hávu a celá struktura písně tomu přesně odpovídá. Silný folklórní základ je opravdu zřetelný a posunuje tuto hudbu více k prostému lidskému chápání. Chci tím říci, že v několika chvílích se tento hudební přednes stává natolik barvitým, že může dokonale zasáhnout do folklórních vod, aniž by byl kdokoliv pohoršen. Oakenshield je pro mě jednoznačně největším překvapením a dokazuje (nejen mé osobě), že folk – metalová scéna má opravdu co nabídnout a čím oslnit.

Pokud jste tedy fanouškem tohoto žánru, berte „Gylfaginning“ jako naprostou povinnost, a to bez legrace, jelikož věřte, že i v mém žebříčku nyní zabírá přední příčky…

K recenzi poskytl: Einheit Produktionen