Jedu si takhle po městě a zastavím na semaforech. Červená! Dívám se před sebe, poslouchám DEPECHE MODE a myslím na blbosti. Po několika okamžicích pohlédnu do vedlejšího pruhu, a co nevidím. V autě sedí zarostlý chlapík, mlátí hlavou do volantu, hrozí paroháčema a šklebí se na kolemjdoucí lidi. Poté pohlédne na mě a pokračuje ve své bohulibé (Ačkoli, co by tomu ten Bůh řekl?) činnosti. Protože mi tenhle člověk po ránu vcelku spravil náladu, stahuji okýnko, načež i on reaguje stejně. Pak na něj ukazuji paroháče a pravím: METAL VOLE! Pak už šlapu na plyn a vyrážím. Stále mi hrají DEPECHE MODE a celé tahle groteska mi připadá neskutečně absurdní. Celou cestu do práce však přemýšlím nad jedním: „co ten člověk mohl asi poslouchat, když byl v takovém transu“?

Následující ráno probíhá úplně jinak, vstávám včas – hygiena, snídaně, malá poslechovka a také výběr hudby do auta. Sahám po novém albu CATAMENIE a těším se, kterak si cestu pěkně zpříjemním. Za několik minut už stojím v nekonečné koloně a poslouchám kytarový brus finských melodiků a zároveň vzpomínám na včerejší zážitek! „Vždyť ten chlápek mohl klidně poslouchat CATAMENII?“ Tohle je materiál, který se zkrátka dostane do morku kostí zatraceně rychle – hlava, ruce i nohy ve varu! Ne, opravdu nepředvádím podobný cirkus jako „Ozzák“, pouze se sám utvrzuji v názoru, že hudba je DROGA!

CATAMENIA předhazuje do lůna metalového světa osmé album, poprvé bez kláves, poněkolikáté se silnou sbírkou heavy-blackových skladeb, které opětovně vyznávají lásku legendárním IRON MAIDEN. Prakticky o všech skladbách mohu s čistým svědomím prohlásit, že mají hitové ambice (nikdy bych nevěřil, že v metalu někdy tuto větu použiji). „Garden of Thorns“ je otvírák jak hrom a určitě bude patřit k novým koncertním hitům. To však nic není oproti následující „Alive...Cold...Dead!“ - zřetelně nejmelodičtějšímu kousku. Kytary prakticky po celou dobu sólují jako o život a přetrhne je vlastně až houpavé intermezzo, jež graduje čistým vokálem. V „Tuna Oma“ se ústředním prvkem stává finská lyrika se sloganem „Saatana! Perkele! Vittu Saatana!“. Přímočarý track překvapuje především hrubijánskou atmosférou, ne příliš pro CATAMENII typickou. Následující skladby však opětovně tíhnou k prolínání černého kovu s klasickým „heavy“ feelingem a rovněž nelze přehlédnout časté zařazování čistého vokálu. Škarohlíd by mohl říci: „chlapci, máte štěstí, že jste alespoň vyndali ty klávesy“. Co však úzkostlivější fandové poví na „Embody And Behold“, to jsem věru zvědav. Nebudu to více rozvádět, ovšem vězte, že tady to zavání téměř „black rockem“ ( BON JOVI black?... všichni, kdo se červenáte, zmačkněte ENTER :) ). Osobně se však domnívám, že právě ona melodika je v torbě CATAMENIE tím nejpřitažlivějším monumentem. Je jen otázkou, jak daleko si pustíte pány k tělu.


Hudba Finů neměla nikdy přílišnou hloubku. Není vůbec problém prokouknout jejich tvorbu po několika málo minutách a jinak tomu není ani na novince. „VIII - The Time Unchained“ nepřináší prakticky vůbec nic nového, pouze zdokonaluje to, co už bylo v minulosti samotnou kapelou řečeno. Navzdory těmto pravdám se však i tato kolekce poslouchá dosti příjemně a již teď je jasné, že CATAMENIA natočila své dosud nejlepší album. Skalní fanoušci vyskočí z kůže! Black metal pro dobrou náladu je tady (už druhá věta, o které bych nevěřil, že ji v souvislosti s black metalem vyřknu)!

Rada zní: tohle album berte do auta (a opatrujte se)!

Vsuvka: …tak jsem vám to zas sežral, pánové...