Tahle zpráva pro Vás nebude nikterak nová. Ostatně, čekali jste na to již dlouho a museli se na to náležitě nervově připravit. Sdělení, že jsou tu Darkthrone s novým albem, sic není tak šokující jako loňský rok s plackou „F.O.A.D“, ovšem stále bude rozpoutávat nemilosrdná žabomyší krveprolití, jenž by nemusela končit pouze hospodskými rvačkami, nýbrž i defenestrací některých hašteřivých jedinců. Ano, až takové pobouření rozpoutávají dva stárnoucí hudebníci ze severu, jejichž hudba se již před lety zatavila v černočerném a nehybném pomníku, na nějž se nečmárá a obecně nehaní. A přitom naše ústřední dvojice se v očích některých black metalových ideologů sama postarala o údajně nedůstojné stržení svého pomníku. Ach, plačte zástupy fanoušků, časy „Panzerfaustu“ se již asi nevrátí.

Nemohu tvrdit, že bych v aféře „Darkthrone“ nefiguroval a neměl v ní namočené prsty. Skutečně nejsem nezaujatý posluchač, to s určitou zdravou hrdostí přiznám. Nahrávky jako „Soulside Journey“, „Panzerfaust“, „Transilvanian Hunger“ či „A Blaze in The Northern Sky“ se na mých přehrávacích zařízeních skutečně vyskytly a dodnes po nich rád hmatám s vidinou jakési nostalgické vzpomínky. Jejich stará tvorba si zaslouží nejen pozornost dnes, nýbrž i díky za nespornou formulaci svého žánru. Což se do jisté míry děje i dodnes. Avšak to již není náležitě přijímáno publikem s tvrzením, že tento alko-punk-black metal s naší starou legendou nemá nic společného a je třeba ho náležitě odsoudit a zavrhnout do hlubin pekelných. Avšak najdou se i tací, jenž se snaží nové Darkthrone pochopit a zamilovat si je. Mezi tyto za a) posluchače mimo žánrovou mísu, za b) hudební barbary, či za c) mezi skutečné hudební vtipálky se řadím i já a i přese vše negativní v úvodu s úsměvem dodávám: „Nevěšte hlavy, není všem dnům konec!“ Čili notná dávka legrace určitě přijde, na to se těšte. To vám již dopředu garantuji. Protože co více pobaví a zahřeje u srdéčka, než bledá a mokrá mrtvola hudebního pseudokritika a pisálka právě vyloveného z brněnské přehrady? Ne, nebudu zastírat, že se psaním této recenze vystavuji smrtelnému nebezpečí ze strany radikálních fandů a zároveň i architektů a stavitelů monumentu Darkthrone. Ovšem, co si mám počít? Bylo mi řečeno, zrecenzuj Darkthrone. Co jsem měl dělat? Inu, živote, měl jsem Tě rád….

Ze začátku by nebylo zřejmě marné zavzpomínat staršího alkoděcka nazvaného prosaicky „Fuck off and Die!“, jenž důrazně pomohlo určit nastávající směr vývoje tvorby obou hudebníků. Patřil jsem k těm, kdož pro „F.O.A.D“ nadšeně zvedli ruku a nedal na tuto specifickou záležitost dopustit. Ehm… teď by ovšem bylo košér naznačit, že Darkthrone sice ponechali trochu příchuti desky minulé, ovšem zašli ještě mnohem dále. Respektive oblékli svého potomka do trošku jiného kabátku. Nocturno Culto očividně vybrousil své kytarové umění na další pomyslný stupínek; rozhýbal struny kytary do skvěle znějících riffů a nový následník trůnu teď i díky ní zní více rozhýbaně a vyloženě šlapavě. Co se týče Fenrisovy kvalitně odvedené práce, nutno říci, že skvěle dokresluje atmosféru kytary – bicí s nádechem jisté staroby jsou snad nejlepší výkon, co jsem od tohoto pána zatím slyšel. A jsem za to jedině rád. No budiž, v tom zatím nelze spatřovat tak ohromný rozdíl. Větší šok bych viděl v tom, že jde o album plně dotvořené v duchu jejich nového, vlastního žánru, ovšem s neuvěřitelným feelingem a příchutí zašlé staroby a plísně. A s podobným zvukem. Takže nahrávka zní jak nahraná před dvanácti lety, ovšem technicky i nápadově na vedlejší vozovce, navíc v protisměru. Jejich hudební produkce se totiž již delší dobu, jak je ovšem známo, ubírá jiným směrem. A hleďme, transformace v black’n punk’n roll se jim vskutku daří. Naše dvojice totiž utváří hudbu ve své podstatě brutální, správně nasranou, zamračenou a drze rošťáckou v takové míře, že často překonává i špičky těchto neřestí. A to se mi líbí. Kytara stále zní blackově, ovšem veškeré ty příměsi mne dovádějí až k výtržnostem, jako je například zběsilé poskakování po pokoji či neřízené agresivní luxování koberce, zkrátka a jednoduše, hudba je to vskutku granátovitá. Stačí odjistit a máme tu menší explozi. A že kolem lítají nějaké ty střepinky, to k tomu zkrátka patří. A výbušnin si užijete vskutku řádně.


Na ploše skoro čtyřiceti minut s deseti vražednými skladbami si lze zábavy a necudných výlevů užít měrou vrchovatou. Když sleduji strukturu skladeb, jejich hudební produkci a textové zabarvení, říkám si, zda neprošli autoři jakousi hudební pubertou. Ano, na jednu stranu jde skutečně o dílko více než výrostkovské, z pohledu opačného je to hudba mimořádně vyzrálá a stejně ojediněle kvalitní. Co je ovšem nejvíce pobuřující, zvláště pro mé budoucí katy, je mé smělé tvrzení, jenž v tuto chvíli vypouštím ze své neomalené huby a bleskurychle zaznamenávám do počítače. Jde zkrátka o to, že mne místy noví DT baví více, než jejich staré atmosférické a ponuré klasiky. Nemohu si pomoci, ale už „Fuck Off And Die!“ mě k tomu nenápadně ponoukalo. Vzpomínat se sice u novějších pecek nedá a nemají takový kouzelný kredit, jako například „Panzerfaust“. Pro změnu nová tvorba nabízí neotřelé hudební i backgroundové zpracování a hodiny pohřebního humoru. Ne, skutečně musíte posoudit sami, zhodnotit sami a zaradovat se/zhrozit se sami, protože já skutečně nevím, jak Vám mám poslat a vykreslit, jak na mě hudba působí. Protože něco takového jsem sám možná ani nečekal.

Zkrátka a jednoduše, tuhle prazvláštní norskou výpravu asi těžko někdo zastaví a jen málokdo pochopí. Z osobního hlediska však má tato patálie mé sympatie, protože stvořit něco tak extravagantního, šíleného, nevyřvaného a zároveň na dobré hudební úrovni si žádá notnou dávku skladatelského umění. A budiž je tento výborný vtip opět mezníkem, jenž vrátil Darkthrone z říše kultů a učinil z této skupiny opět živé a aktivní těleso. Říkej si nemilosrdná fanouškovská vesničko co chceš, ale chci alespoň míti důstojného a působivého náhrobku nad mou šedivou činností redaktorskou. Nic platno, přátelé. A nezapomeňte se smát tak, jak to dokážou jen naši dva přátelé.