To jsem si zas jednou nadrobil do vlastního pelechu. Místo toho, abych čas věnoval osvědčeným nahrávkám v současném nabroušeném podzimu, vydal jsem se na cestu za neznámým britským dobrodružstvím. Co bych komu nalhával, reakce posluchačů, recenze a různé jiné ohlasy dávaly tušit, že MOSS je kvalitní hudební jednotka, jež do lůna domovů přináší auru melancholických tónů a zvuků. Další charakteristika by mohla popisovat pohádku s názvem: „ Kterak chtěl redaktor Mortem zinu objevit skrytou hvězdu“. Opak je však pravdou. Místo svíjení se z hudebního nadšení, dostavilo se pouhé kroucení hlavou, lomení rukama, křeče v žaludku a přísaha, že tohle UŽ TEDA NIKDY!V poslední době mám pocit, že stylová odnož zvaná sludge-doom metal začíná pořádně zapáchat a MOSS mi k tomuto tvrzení ještě více přiblížili. Téměř pokládám za drzost, natočit album o sedmdesáti minutách, tvářit se zaujatě a ještě dávat na odiv svou oblibu v depresích a smutku. Album otevírá pětiminutové intro „Rites“ a pokud by následně začala skutečná hudba jako navození příslušné atmosféry bych tento úvodní vstup pochopil. Z úvodní skladbou „Subterraen“ však přichází první kupa absolutního neumětelství, trvající, přestavte si, téměř půl hodiny. Za tu dobu je ke slyšení pouze rezonující zvuk kytary, vyčnívají cinkání činelu, zvuk kopáku a úplně mimo přiřazený (depresivní HA-HA!) vokál. Zpěvák si vůbec „hýká“ tak nějak co potřebuje, a kdyby na nahrávce nebyl, bylo by to v podstatě úplně jedno.
Po příšerném první půl hodince přichází konečně skladba pro posluchače „chápavější“. Dragged to the Roots je pouze desetiminutová – no to se snad dá, nebo ne? Drazí čtenáři, odpovím za Vás, NEDÁ! Je totiž úplně jedno jestli hraje druhá či třetí skladba. Vše se slévá do jednoho a prakticky žádný člověk na této planetě, nemůže jednotlivé tracky od sebe rozeznat. Dokonce mám i pocit, že ta samá skladba je tu nahrána čtyřikrát, ovšem pouze s tím oním časovým rozdílem. Vrcholné číslo? Poslední, jedinečná a dlouhatánská slátanina pokračuje závěrečným dílkem „Gate III: Devils From The Outer Dark“ (bez pěti minut dosahuje čtyřicítky), což je skutečná mučírna, která zákonitě musí umořit nudou i tu nejtrpělivější alpskou krávu.
Z svou zvídavost jsem tedy zaplatil obrovskou daň! Tato recenze budiž varování pro ty, kteří by chtěli „sednout ježibabě na lopatu“ stejně jako já. Nikdy jsem něco podobného nenapsal a původně jsem ani podobné tvrzení neplánoval, ovšem nemohu jinak a vrátka své upřímnosti otevírám dokořán. Zkrátka nevěřím, že tuto nahrávku někdo vůbec poslouchá, nevěřím, že se někomu libí a už vůbec nevěřím tomu, že ji někdo vůbec doposlouchává do konce. Kdyby podobně nekomerční produkty měly vysokou prodejnost, napsal bych něco o trendovosti a vypočítavosti. V UG měřítku tak můžeme hovořit pouze o jakési módě či snaze upozornit na své umělecké vyjádření, pocházející z hlubokého zármutku a depresí. Jak by řekl Luděk Sobota: „ přátelé, já se směji“. Tohle je vážně blbost :)
