Hoest dokáže všechny šokovat. Vzpomeňme na jeho excesy s vězením či svastikou na prsou. Má ale také jeden velký dar. Tím darem jsou Taake. Každý tento exces mu byl odpuštěn, či zameten pod kobereček právě díky jeho neopakovatelnému hudebnímu cítění. Drtivá většina fanoušků nad tím mávla rukou, a to nejdéle při následujícím poslechu jedné ze tří studiových desek. Nicméně ani Hoest není nedotknutelný...Jelikož vydavatel Dark Essence mluvil o eponymní novince „Taake“ v superlativech a častoval ji přízviskem „výborný soundtrack pro nadcházející mrazivé měsíce“, nešlo se prostě na následovníka „... Doedskvad“ netěšit. Už před vydáním novinky bylo jasné, že určitá charakteristická část kapely končí. Totiž, první trojice studiovek byla koncepční trilogií. Pokud ne přímo hudebně, tak ideologicky a textově jistojistě. A i když vše nasvědčovalo tomu, že se budeme držet stále ve stejných kolejích, v koutku duše mě hryzalo podezření, jestli se nedočkám konce i další, nedotknutelné, části Taake – přeci jen „když už, tak pořádně“. Mrazivé měsíce skutečně přicházejí, jen já nevím, jestli je novinka skutečně tím pravým a výborným zimním soundtrackem.
S určitými názvy skladeb ztrácí Taake na mystičnosti, na druhou stranu to náhled fanouška na novinku ovlivní jen velice těžko. Po zvukové stránce mi přijde toto eponymní dílo na polovině cesty mezi prvními dvěma alby, která to, co ztrácela na zvuku, nabírala několikanásobně na celkové atmosféře, a tři roky starém „... Doedskvad“, jehož zásadní předností byl mimo jiné vysoce kvalitní mix a mastering. U takovýchto ortoxodněji laděných alb se jedná o dokonalý kompromis, jak už jsem se minimálně letos několikrát přesvědčil. Hlasitost celé nahrávky je pak posazena o stupínek výš, což využijete především za asistence kvalitní domácí aparatury. Co mi v tomto ohledu u „Taake“ nesedí, je utopená bicí souprava, která je slyšet nejhůře od dob debutu „Nattestid...“
Novinka je mnohem více rozporuplná z hlediska skladatelské činnosti. Pokud bych ji měl přiblížit pohledem velice obecným, přikláněl bych se k názoru, že namísto dalšího hudebního postupu byl inspirací průřez celou diskografií kapely. Taake jsou uskupením, které za každých okolností poznáte už po prvních tónech. A to hlavně pro jejich nezaměnitelný styl, který je provází už od raných začátků. Ten se s postupem času sice mění jen pozvolna a velice jemně, avšak zároveň dost na to, aby věta „to samé už jsem slyšel přeci minule“, napadla skutečně jen málokoho. O to více mi tedy uniká důvod, proč Hoest na novince čerpá především z minulosti, a to dost nápadně. I když by se tohle dalo samo o sobě ještě celkem dobře překousnout, hlavní problém a zásadní negativum desky vězí jinde. „Taake“ je jednoduše v určitém momentu každé skladby slabé a nudné. Každá skladba má sama o sobě vysoký potenciál kvality a nápaditosti. Ale téměř vždy, když se posluchač dočká toho nejlepšího a zaslouženě si jej užívá, nastoupí utahanější tempa, která jsou mnohem více vycpávkou, než plnohodnotnou součástí každé kompozice (zdařilým příkladem budiž druhá 'Umenneske' nebo 'Doedsjarl'). Zhruba v druhé třetině – tedy v čase, kdy z novinky zdařile zapáchá debut – by mohla být deska neskutečně silná nebýt toho, že se Hoest vrací k osm let starému, osvědčenému typu tvorby hudby a také, že by právě 'Doedsjarl' mohla být klidně druhou částí 'Lukt Til Helvete', tedy možná až zbytečná podobnost.
Možná se zdá být kritika až příliš velká. A možná se zdá, že eponymní novinka Norů Taake nemůže být takovým propadákem. A nikoli, propadákem skutečně není. To v žádném případě. Každý hudebník má právo si jednou za čas vybrat slabší chvilku. A přestože to tentokráte vypadá na tu Hoestovu, aktuální deska je v obecném měřítku stále vysokým nadprůměrem. Jen já osobně čekám s každou deskou bergenských mlžných vrcholků naprostý top v daném hudebním segmentu. 'Mlha' si to u mě tentokráte pokazila neuceleností materiálu, který navíc čerpá ze starých desek (což dle mého skromného názoru nemá zapotřebí) a nudnými středními tempy.
K recenzi poskytl: Dark Essence Records
