Tak si tak někdy pro sebe říkám, jestli je normální zabývat se jevy a zjevy podivnými. Asi vždy záleží na konkrétním okamžiku v životě lidském, na momentálním rozpoložení. A určitě také na dávce muziky, kterou po určitou dobu přijímáme a necháváme na sebe působit. Nuže tedy, poslední dobou se mému sluchu dostávaly především věci melodické a moderní. Je tedy nasnadě se poohlédnout po něčem trochu jinačím. Zjevnými zjevy tak mohou být pak třeba i mineapolští „mníšci“ TERATISM, stačí se podívat na fotografii u článku nebo na název desky a všichni mohou mít jasno. Nebo temno…Ačkoliv jsem si tyhle Amíky opatřil vlastně z musu, bez velikých očekávání, usoudil jsem, že nebude úplně scestné podělit se o své pocity z pure black metalu, do něhož se halí, tedy krom svých sutan, právě TERATISM. Rozbíhá se intro v podobě „Sacramental Offering of…“ a zpoza opony tvořené ruchy, zvuky a pazvuky na mě vyskakují rohy… čisté Zlo, jasná adorace čtyřky, kterou netřeba čtenářům představovat… ano je mezi nimi samozřejmě i Sejtn. Tahle americká partička /pardon regulérní skupina/ si na tuhle tématiku potrpí a dokáže ji vkusně podpořit hudbou. Hudbou nenáročnou, ovšem v zásadě ne primitivní. Prostě mám pocit, že mi při poslechu v žilách koluje jiná - černá krev. Vše je velmi dobře zahrané a důkladně zlé a to i bez použití příšerného zvuku a urputného bušení do všeho, co stojí v cestě. Na to jsou zřejmě pánové dosti dlouho na scéně, aby měli vyzkoušeno, co na posluchače působí. Tak rozhodně umí kombinovat a to platí jak pro nástroje ve skladbách samotných, tak i pro album jako celek. Rychlé sypačky střídají spíše střednětempé klasiky, děje se tak na celé desce, ale abych konkretizoval, tak pro příklad uvedu kombinaci „Triumph of Grotesque“, kde sice narazíte na kratičkou pomalejší vsuvku, z větší části jde však o velmi rychlý nátěr s odérem „totálního Zla“ a následující „Further Acts of Atrocity“, za niž by se nemusely stydět věhlasnější kapely, nese se ve středním tempu a stojí na rozpoznatelných, čitelných melodiích. A v kontrastu tu máte, krom tohoto jevu, i nástroje. Zatímco u třetího kusu jde o velmi výraznou práci bubeníka Desekratora, ve čtvrté se zase vyznamenávají kytaristé Murder a Domitian, kterým právě Desekrator v závěru skladby mocně sekunduje.
V konečném důsledku, kdo si poskládá 1 a 1 dohromady, si zcela jistě uvědomí, že tahle deska může i přes svou bestialitu a věrnost černému kovu i bavit. Já osobně si téhle vlastnosti právě recenzovaného materiálu velmi cením. Jen si nejsem úplně jistý tou ortodoxností. Vezmu-li v potaz hrdelní projev „obráceného mnicha s mikrofonem“ pana Wratha, celkem rád bych se ho zeptal, co vlastně používá za efekt. Zřejmě nemá smysl hovořit o zpěvu, je to řev umocněný snad bass distortionem, či co. Takové zkreslení vokálu není úplně běžné. Ale je to vlastně jen další ozvláštnění, i když v závěru deváté „Reaching from Damnation“ chutná už poněkud trpce, značně monotónní hluk, který dává mozku signály, že je čas toho nechat, neb hrozí krvácení bubínků. Není pak divu, že závěrečná „Upon a Timeless Moon“ působí jako balzám na duši, především pak na uši. Text, ale hlavně hlas jí totiž věnoval návštěvníkům letošního Dunkelheitu důvěrně známý Dagon. Nejsem si jist, ale nejspíš se na ní podílel i hudebně, celá tahle /ano ta se dá nazvat písní/ píseň se od zbytku alba citelně liší.
Co dodat? I když jsem v článku několikrát zmínil slovo „Zlo“, chvílemi jsem zažíval pocit, že je to vlastně celé hyperbola. Netvrdím to stoprocentně, ale o určitém nadhledu by se snad hovořit dalo. Podezření jsem měl… ale zkuste zadat na youtube do vyhledávače název kapely… a možná se u toho i zasmějete, podobně jako já… a možná podezření přejde v jistotu. Ať už je to tak či onak, pro mě je podstatné, že projev kapely je velmi kompaktní, hudba na téhle fošně kvalitní, u desky jsem se vůbec nenudil a po přílivu velmi melodických a modernějších věcí jsem si vlastně příjemně odpočinul. A těch pár kapek krve z ušních bubínků… vem‘ je korunovaná čtyřka.
