Teď tu mám něco pro skutečné doom metalové fajnšmekry! Kapela s podivným názvem FAAL se na sklonku roku vytasila s debutovým albem „Abhorrence – Salvation“ a upřímně řečeno, vůbec bych nevěřil, že podobná nahrávka může ještě v dnešní době vzniknout. Po letmém poslechu bych ji totiž zařadil někam do poloviny devadesátých let. Patřila by tam nejen stylově, ale také zvukově. Postupem doby však přichází jakési kruhové zvraty, což jednoduše znamená, že to co jednou odešlo – za nějaký čas se opět vrací. Zatímco jedna doom metalová garnitura se pozvolna vyvázala ze zajetých doomových kleští, ta nastupující teprve objevuje kouzla nejromantičtější metalové odnože. Vzniká tak zajímavá symbióza mezi starými legendami stylu a novými neokoukanými tvářemi. Proti tomu se samozřejmě nedá nic namítat. Ono je určitě dobře, že i ten klasický doom metal se vrací, a to třeba i ve fúzi s tradičním deathem.Přesně tak jsou na tom i holandští FAAL. Pomalá a valivá hudba s nabroušenými kytarami, malebnými klávesami a hlubokým murmurem (připomínajícím Asuru v době, kdy ještě chrčel ve formaci MYTHOPOEIA). Tak mě při tom poslechu napadá, kde asi mohly být dnes severomoravské kapely (plus i ty ostatní), kdyby se na ně v nedávné minulosti usmálo štěstí. To je ale už dávno pryč. Současnost patří mladším a dá se říci i schopnějším (alespoň tedy z hlediska možnosti propagace). FAAL však zatím nepatří ani do jedné skupiny. Instrumentálně nikterak neoslňují a ani se vítězoslavně nikam necpou. Největší devízou jejich snažení je doslova pohlcující atmosféra. Pokud vás zavalí, přidejte si k mému hodnocení další tři body. Svým způsobem je velké umění dostat posluchače do tohoto stavu blaženosti... u mě je však problém, že tento stav vyvolali ještě před FAAL spolky jiné daleko, daleko dříve...
Přesto i opakovaná radost může být radostí. Čtyři kompozice nabízejí širokou škálu tklivých melodií, dokonce bych si dovolil tvrdit, že se jedná o jakýsi soundtrack k procházce po nočním hřbitově. Některé momenty jsou zatraceně jemné... když už jsme na tom hřbitově, tak si představte na náhrobku zapálenou svíčku, ze které pomaličku ukapává jedna slza vosku za druhou. Samotný plamínek bojuje s větrem o věčné světlo, a když potom album končí, svíčka definitivně zhasne. Pokud bych měl vybrat tu nejpovedenější skladbu, byla by to „In My Final Hour of Grief“, a to především díky velmi povedeným kytarovým riffům (první polovina skladby mi připomíná SWALLOW THE SUN).
Jak tedy zhodnotit celé album? Na debut rozhodně slušný rozjezd. Vrchol ledovce však zůstal bez sebemenšího zachvění nedotčen. Jak už jsem v úvodu uvedl, FAAL se budou líbit především milovníkům „pomalostí“ a „temností“. Nikoho dalšího však deska výrazně neohromí, ačkoli za tímto účelem nebyla rozhodně nahrána. Kdyby byla však recenzována na nějakém multižánrovém webu, rozhodně by dostala „za uši“. Každopádně z mého úhlu pohledu se jedná o vcelku povedenou desku, o které však za dva měsíce nebudu mít ani ponětí...
K recenzi poskytl: Ván records
