Na poli depresivního metalu se nenachází příliš mnoho živné půdy pro mou černou duši, řekl bych. Někdy však objevím něco, co se až tak úplně nemíjí účinkem. Rozhodně bych mohl vzpomenout třeba na loňské album litevských SVARTTHRON. I deska, z níž vychází má dnešní recenze, vylezla na světlo světa v roce 2008 a shodou okolností ji má na svědomí opět jen jeden hudebník – Lestahn. Není jednoduché se v jeho poselství zorientovat, ovšem není ani důvodu se o to nepokusit.

Temná jsou zákoutí duší každého z nás, temná je i duše Lesthanova, který tuto vlastnost přenáší zcela logicky i do své hudby. Proto základ tvoří depresivní black metal. Jednoduchý, temný a svírající. Už při poslechu prvního z Raumů se zdá, že jde o setsakramentsky hnusný, kalný a hutný depresivní guláš. „Monochrome Grey“ vystrkuje rohy hned v několika oblastech. Velmi charakteristickým znamením je silné podladění kytar, které, když to vezmu trochu seshora a s lehkou, ale opravdu lehkou nadsázkou, ve své jednoduchosti a naivitě dává celé desce nezaměnitelnou atmosféru. Zajímavé je, že to nepůsobí vůbec neumětelsky, ale naopak velmi přirozeně. Asi by se daly vést spory o tom, zda programované bicí jsou tím pravým ořechovým, co by mělo zvuky kytar podporovat. Zdá se, že v první skladbě tomu tak nejspíš není. Dalším aspektem budiž protagonistův vokál, který je prokletím i darem z pekla zároveň. Prostě a jednoduše: v oblastech, kde je potřeba použít krkavčí hrdlo, značné zkreslení znemožňuje jakkoliv se s hlasem ztotožnit, či mu porozumět. Pokud se ovšem použije šepotu a zaříkávání, případně kombinace s marasmem depresivně zkresleného ječáku, vyjeví se velmi zajímavé barvy muziky. V závěru první skladby je tenhle parametr ještě násoben rozervaným sólem. Na obdobných kytarových základech, což je důležité především z hlediska temné aury – nepostradatelné atmosféry, se veze i „In stillen Hallen“. Zásadní rozdíl je v tom, že tempo se ještě zpomaluje a celá dvojka tak působí dojmem hlubším, procítěnějším a zpoza hluku kytar vybíhají velmi, ale velmi zajímavé linky. Překvapivé zjištění, Lestahn zde minimalistickým způsobem vykresluje melodie. Poněkud disharmonický opak pak tvoří třetí „Reisefragmente“ především pak v pasážích zběsilé jízdy bicích a kytar a ne až tak dobře vmíchaných kláves… Mohl to být záměr rozšklebenosti „útržku z cesty“, ale stejně tak nemusel. Závěr se však pyšní pomalou a ladnou hudbou, tíhnoucí někam až ke starým BATHORY, hlavně zásluhou akustické kytary.

Zmínil jsem klávesy použité pro podkres třetí skladby, aniž bych tušil, co nadejde v „Raum IV“. Tak tedy vězte, že jde o velmi sugestivní intermezzo tvořené výhradně samply a klávesami. Překvapivě by mělo jít zřejmě o titulní skladbu. Pokud něco Lestahn ovládá mistrovsky, je to právě tohle samplování. Kdyby se chtěl věnovat jen dark ambientu, určitě by se nekrčil na chvostě, ale kráčel někde v čelních řadách. Naprostá spekulace, souhlasím. Hlavní a jediný muzikant projektu DEATHGATE ARKANUM se nevěnuje jen temnému ambientu, i když mu, zdá se, jde celkem pěkně od ruky. Do „normálu“ se vrací v páté a pomalé „An den Nebelhängen“, na jejímž základu opět vyvstanou melodie, které možná nelze objevit na první poslech. Chuť disharmonie pak velmi zajímavě navozuje šestka. Rozpaky hýří od začátku do konce, zase mám ten pocit, že klávesy nejdou do rytmu, takže to opět působí velmi neuhlazeným dojmem běsnícího větru. Podivné, kritizovaný zkreslený vokál mi úplně přestává vadit. S každým dalším poslechem je přijatelnější. Těžko říct, co se vlastně v „Sálech ticha“ přesně nachází, ale vše je zakončeno majestátní pohřební hymnou protkanou klávesami, s použitím duetu /snad/ ženského vokálu s hlasem Lesthanovým. Velmi pozitivní je to, že i přes vláčné tempo a poměrně harmonickou strukturu ani zde není narušena ta temná atmosféra nastavená už na samém začátku desky.


Ač by se mohlo zdát, že zde opisuji album, na němž je zastoupeno sedm naprosto odlišných kompozic, není tomu tak. Spojující atmosféru ignorovat nelze a koncept byl zachován. Depresivní black není úplně mým šálkem čaje, ale tady se cítím poměrně spokojen. Asi takhle: „Stillhallen“ nebude patřit k absolutní špičce loňského roku, ale má poměrně co nabídnout. Mne zaujaly především melodie, zprvu nenápadné a postupem času stále zřetelnější a taky způsob, jakým je autor vytváří. Řekl bych, že právě tady se projevuje zásadně Lastahnova zkušenost. Samozřejmě se najdou i nedostatky, za všechny můžu jmenovat třeba zvukové nesrovnalosti v některých opusech, myslím co do hlasitosti jednotlivých nástrojů. Kde jsou klady najdou se i zápory, podle mne se ale rozhodně jedná o víc než jen dobré album.