Nikoli poprvé jsem si při prvním letmém poslechu „Through My Dog's Eyes“ pokládal jistou otázku. Které atributy by měl člověk brát v potaz při pokusu hodnotit díla násáklá experimentem, novátorstvím a v neposlední řadě i jistou úchylkou? Mnoho pozitiv a negativ je zde totiž velice relativních. Kupříkladu poslední deska EPHEL DUATH může v tomto ohledu ve vašich očích ztrácet velice lehce, jelikož je zřejmě nejvyhraněnějším materiálem, který kdy kluci složili. Hlavně tedy za předpokladu, že přistupujete k Italům jako k post-black metalové kapele, kterou již definitivně nejsou.Novinkou „Through My Dog's Eyes“ se dostáváme do těch nejzazších končin křížení jednotlivých hudebních stylů. Z prvních poslechů se to tak zajisté nezdá a nejeden by hodil EPHEL DUATH do pytle hned vedle kupříkladu posledních VIRUS. Ale to by bylo velká chyba a hlavně pak nepozornost. Zpočátku se věci skutečně podobně tváří. A popravdě, muset přirovnat Italy k nějaké jiné kapele, asi bych skutečně využil avantgardní pohrobek VED BUENS ENDE. Nicméně velice vzdáleně. Deska, o které se tu dnes bavíme, je totiž materiálem daleko pestřejším, co se využitých hudebních stylů týče. Za vedoucí lze považovat fůzi hard-coru, jazzu a prog rocku, která je de facto stavebním kamenem. Hard-core se dotýká především vokálních partů Luciana George Lorussa (EPHEL DUATH po nahrávání opustil) a místy i hudební stavby. Jazzové prvky se mísí s hard-coreovým podkladem za občasné pomoci prog metalových postupů ve skladbě jedné, v druhé tomu zas může být naprosto opačně. Současná tvář téhle hudební sebranky zřejmě nemá hranic. Pro jednoho nesmyslná slátanina několika stylů, pro druhého pak celkem příjemná zábava. Dle libosti, jen se to asi musí zkusit.
Celé „Through My Dog's Eyes“ je zatížené náladotvorností, kterou má skutečně originální. Italové místy kouzlí momenty velmi syrové až studené, melancholické s atmosférou „slunce a surfu“ i akusticky klidné. Deska je od začátku do konce nesmírně osobitá, zřejmě i díky ojedinělému vokálu, který mísí pomalý hard-coreový řev s místy až rapově drzým nádechem. Pokud to všechno spojíte s avantgardní úchylností, máte EPHEL DUATH v roce 2009. Dle mého názoru je pak novinka silnější ke konci, kdy se posluchač dočká více melodických postupů a výsledek pak působí mnohem přívětivěji.
Novinku si pro pochopení budete muset pouštět hodněkrát nejen díky její složitosti, ale i díky její délce, která s odřenými patami přesahuje půlhodinku. Délka skladeb se točí kolem tří minut, po zvukové stránce je „Through My Dog's Eyes“ regulérní garáž, hlavně co se týče zvuku kytar. No popravdě, ono to lehce připomíná garáž i po té hudební stránce. Hlavním motivem desky je pak pohled na svět z psích očí, což je věc jistě originální, nicméně z hudebního hlediska naprosto nevyužitá. A pokud ano, jsem po poslechu toho hudebního guláše rád, že doma psa nemám.
Měl-li bych tohle zajímavé dílo na závěr obligátně zhodnotit, musím konstatovat, že se jedná o album pro otrlé, hudebními experimenty otrkané duše. Ne každý má na to, aby mu tento žánrový mix sedl. „Through My Dog's Eyes“ se musí konzumovat pomalu, aby člověku nezaskočilo a dobře jej strávil. Jedině pak docení jeho kvality, které se dají zajisté dohledat a vychutnat, ač nejsou to kýžené TOP, které by si člověk představoval.
