Nezaslechnout snad ani jedenkrát za život alespoň zmínku o My Dying Bride je pro příznivce ponuré a tíživé hudby téměř do nebe volající ostuda. Ne, nejde o to, zda této hudbě holdujete či nikoliv. My Dying Bride je zkrátka v úzkých kruzích pojem rovný fenoménu The Beatles. A troufnout si říci v dnešní době, ať již ve společnosti přátel či cizích lidí, že neznáte legendární "Brouky" - to je už skoro důvod k vyvržení z ní a postavení na roveň šimpanzovi, hašteřícímu se někde v korunách africké džungle. I přestože můžeme spekulovat o možném přínosu jak The Beatles, tak My Dying Bride svým žánrům, nelze jim upřít jedno - působí tak trochu jako posvátné ikony. A hrabat na něco posvátného, to už je na pováženou! Každopádně, v dnešní době začínat recenzi rouháním, že se nové album MDB zdaleka nevyvedlo (jak ostatně znějí jakési tajemné ohlasy "zvenčí"), by někomu mohlo přijít navýsost barbarské. Už možná proto působí má snaha album prověřit a ochutnat vcelku naivně až úsměvně. Ale vždyť mne znáte - vždy si naložím více, než jsem schopen unést. Zvláště po tak vysoko nastavené příčce, jako byla alba „The Angel and the Dark River" a „Line of Deathless Kings". Zkrátka očekávání bylo neskutečně úmorné a plné děsu z nadcházejících chvil, kdy bude muset krutý recenzent coby římský císař rozhodnout palcem své ruky. A ukáže se, zda bude dílo předhozeno posluchačům... a nebo lvům.

Následujících pár řádků bude pro mne neskutečným stresem s tíhou zodpovědnosti, poněvadž vůbec, ale vůbec nedokáži odhadnou reakce čtenářů na můj ortel. Skutečně nevím, zda posluchačskou základnu rozlítím, nadchnu či potvrdím její názory. A tak když jsem uklidnil nervy přípravou a konzumací jahodového čaje, rozhodl jsem k večeru usednout znovu nad rozdělanou recenzi a zdárně ji dokončit. Znovu a znovu jsem se vracel k těm motivům, kterým jsem se předtím tolik věnoval... Vše plynulo příjemně jako kvalitní víno hrdlem; teskné housle, melancholické pasáže... Teď Vám může přijít trochu podivné, že mluvím takhle, ale zprvu, po prvních dvou posleších, mi „For Lies I Sire" nepřišlo vůbec typické pro dílnu My Dying Bride. Spíš kdyby nebylo vokálu, snad bych si ani neuvědomil, že poslouchám tuto skupinu a ne něco jiného. Nemohu si pomoci, ale klouzalo mi skrze ušní boltce až příliš klidně a snadně, bez žádného náznaku odporu či nějaké složitosti a ostatně všeho toho, co dávalo této hudbě její světoznámý cejch. Byl jsem zvyklý, že se musím jejich hudbou prokousat a hle? Zde jsem nenarazil na téměř žádný odpor. To mne zprvu nejenže zaskočilo, ale zároveň i trochu rozladilo. Každopádně, byl bych velmi přímočarý, kdybych teď svůj boj vzdal. "Vždyť přeci před Tebou leží nové album Brajdů a né hospodská tancovačka" říkal jsem si. A proto jsem zasekl svůj recenzentský cepín znovu do masivu. Tentokrát vší silou a hlouběji. Nechci vzbuzovat falešné naděje, ale zřejmě bych mohl být konkrétnější a poněkud Tobě, již notně namlsanému čtenáři, provést první črty v tvorbě pomyslného obrázku. Kromě toho, že se atmosféra zdá být stravitelnější a album se poslouchá prakticky samo, nalezneme zde vše, co bychom od skupiny tohoto formátu čekali. Skladatelsky získalo uskupení o chlup jinačí kabát, ze kterého se lze vcelku výrazně těšit. Kytary utváří o dost méně meditativních smyček a více využívají spletitosti melodií, takže kupodivu i na pátý či šestý poslech přináší kvanta nových prožitků. Velmi mne potěšilo též zajímavé pojetí houslí, které pomohly decentně vykreslit ty jemnější z detailů na kompletním hudebním poli. Oproti tomu se zjeví i vydařené metalové pasáže, které ovšem nezní nijak zvlášť extrémně. Opět ladící a melodizující element - a tak je to jedině dobře. Dělat tuhle hudbu úmyslně hrubou by nejenže bylo prvoplánové, ale nedostavil by se ani žádný výsledek. Vylezl by zvláštní uzlíček zmatku, asi jako když se zčistajasna objeví uprostřed lesního potůčku telegrafní sloup. Nad vším se klene typický čistý zpěv. Ten hlas snad ani nejde zaměnit, jak je specifický. Právě ten mi posouvá „For Lies I Sire" na pomyslné lince směrem ke starší tvorbě. Podle prvních dojmů z alba byl právě vokál onou holubicí, která mne směrovala ke břehu a správnému závěru. Je třeba podotknout, že jsem na své plavbě nenarazil na snad žádnou výraznou nedokonalost či krok mimo, veškeré komponenty ladily více než dobře a ani po několikanásobném poslechu instrumentální stránka nenudila.


Kdesi výše v textu jsem lehce upozornil na fakt, že poněkud ubylo meditativnosti a hloubavého rozjímání, spojeného s neprostupnou náročností počinů předešlých. Pro koho bylo toto poselství prioritou, nemusí být zdaleka zdrcen. Neboť kdybychom vynechali tento element tvorby, měli bychom tu nějakou zcela jinou kapelu. „For Lies I Sire" tradičně navazuje na sérii poslechů starších děl, zračíce tak další dokonalou příležitost k malé osobní modlitbě v pokorném a sebezpytujícím krunýři, kterým mne hudba tohoto britského uskupení před lety získala. Ano, novinka vyžaduje jiný přístup, forma je jiná. Ale ten základ, jádro, kvůli kterému spousta lidí My Dying Bride miluje, zůstalo neporušeno. Možná jsem banalista a přízemní člověk, ale nejlépe bych současnou situaci vyjádřil jednoduchým příkladem. „The Angel and the Dark River" pro mne představuje mléko v sáčku. Chvějíce se nedočkavostí se doslova prokusuji skrze neprostupný materiál, abych si mohl vychutnat a užít tu lahodu uvnitř. Nové album pak přestavuje mléko v klasické láhvi s uzávěrem... není nic snazšího, než lehce otočit víčkem a stejně lehce naklonit láhev k ústům.

Závěrem nám vzniká již celkem čitelný obraz letošního, tak očekávaného počinu. Přeze svou snadnou stravitelnost a dá se říci až laickou přístupnost oplývá takovými půvaby, jakými je bezesporu technická vyzrálost, baladičnost, lehkost a jemnost snoubená s procítěností toho nejněžnějšího smyslu. A to vše jako esteticky milý a působivý obal k samotnému stavebnímu kameni, k srdci a myšlence celé této hudby. Přestože jsem vnímal „For Lies I Sire" zprvu lehce záporně a zklamaně, nelze jej považovat za špatné či lehce nadprůměrné album. Dle mého svědomí se jedná o velmi důstojného pokračovatele časů předešlé slávy, a i když zřejmě nesedne všem posluchačům, své zastánce a obdivovatele si najde téměř stoprocentně. A příliš nezáleží na tom, zda mezi starými posluchači této kvalitní formace, či mezi kýmsi nezasvěceným, kterému zdánlivá čitelnost a stravitelnost otevřela dveře neskutečného světa.