Nemožné se stalo skutečností. Jedna z nejpomaleji tvořících kapel světa se konečně dokopala k nahrání regulérní desky. Tři roky trvalo, než se povedlo vytvořit a vydat sedm skladeb, prohnilých a páchnoucích hnusem jako tlející králík na krajnici cestou do Bergenu. Čtyřicet minut rušivého bzučení, kraválu a řevu několika ďáblem posedlých pomatenců.
ORCUSTUS reprezentují bláznivý a rouhačský styl black metalu let devadesátých. Klasická norská syrovost, ortodoxní a naturální přístup ke zvuku a idejím, které kapela prezentuje, a v neposlední řadě samozřejmě zmíněná prohnilá atmosféra, která dokáže už během prvního poslechu nakazit každého neopatrného posluchače. Možná v tuto chvíli někdo vyrukuje s prohlášením, že podobných kapel jsou tisíce a všechny mají v dnešní době přínos pro BM jako Jožka Černý. Na druhou stranu se ale musí ocenit, když z toho tisíce kapel je jedna alespoň trošku na úrovni. Ano, hádáte správně, ORCUSTUS se přidává k táboru kapel jako Blackwinds, Deathcult či Koldbrann. Spolky, které dokáží i ze starého klestí rozpoutat řádný požár!
Nyní vysvětlím, proč podobnou hudbu vůbec ještě vyhledávám. Jsou dva diametrálně odlišné důvody. První z nich je, že tu a tam potřebuji nějaké zhudebněné zlo, UG náser, který ztělesňuje všechny nekřesťanské ideály. Druhý důvod je už poněkud úsměvnější. Jde čistě o sentimentalitu. Podobné kapely mě vrací do mých pubertálních let, kdy jsem s tímto žánrem začínal. Najednou jsem zase ten mladý a pitomý blackoš, který se rouhá a kleje u temné a zlé muziky. Všichni, kdo se mnou nesdílejí mé nadšení a ideály by měli zdechnout! Vypálit všechna křesťanská stavení a před můj palcát postavit každého, kdo tvrdí opak! Ano, takový pošuk jsem býval. Ale na druhou stranu, kdo ne?
Ale podívejme se tedy na desku „Orcustus“ bez růžových brýlí. Co nám ve skutečnosti tato pekelná čtveřice připravila? Po letmém poslechu bych to označil za průměrnou placku, avšak po čase jsem si v ní našel pár kladných aspektů, které hodnocení zvednou. V první řadě je to dostatek povedených kytarových momentů a Taipanův šílený vokál. U toho však nekončíme. Nejpodstatnější je rozhodně atmosféra, která z tohoto kotouče sálá. Mám pocit, že se ocitám v zaplivaném sklepě nějakého norského šílence, který vězní a týrá bezdomovce a podobné asociální existence. Ve svém sklípku bolesti a utrpení je zásobuje řeznými ranami, bičuje jejich okoralá záda a provádí jim další zvěrstva.
Jak uzavřít tuto pochybnou a perverzní kapitolu s názvem „Orcustus“? V očích zapřisáhlých fandů se debut dočká rozhodně velké odezvy. Zmlsanější posluchačská obec bude namítat, proč se členové kapely radši nevěnují něčemu užitečnějšímu, třeba charitě. Já stojím mezi. Když mám svou spontánní náladu, deska mě náramně baví a skvěle se u ní odreaguji. Ale tu a tam ji nemůžu ani cítit. A to je taky důvod, proč nakonec dostane šťastnou sedmičku.
