Každý, kdo to myslí trochu vážně s extrémnějším pojetím muziky, musel někdy slyšet o pojmu hlukové hudby – noise(u) a jejím nejdůležitějším zástupci, panu Masami Akitovi, jenž si říká Merzbow. V Arše se v rámci festivalu Stimul konal skutečný svátek extrému, jelikož to je poprvé, co Merzbow k nám do republiky zavítal. Za podpory domácích matadorů Napalmed, nadějných Bird Build Nests Underground (dále BBNU) a hravých Rafanů, mělo jít o skutečně nabušený večer.
Krátce po osmé večer se v předsálí u šaten konala menší rozcvička. Na krátkých 10 minut se role předcvičovatelů chytli Rafani. Jejich avizovaná vizuální show mi zprvu nedávala smyslu. Rafani měli připravenou pouze černou „tabuli“ a hromadu drátů. Přes dav přihlížejících jsem samozřejmě neviděl co se u tabule peklo, a tak jsem se soustředil čistě na hlukovou stránku. 10 minut více či méně rytmického noisu, zahřívalo uši na provozní teplotu a rotující zvuk se pomalu začal chápat kontroly nad tělem. Ovšem již po pěti minutách začal hluk nudit a mnou tolik zbožňovaná výbušnost/náhodnost noisu se nedostavila. Představení skončilo, dav se rozestoupil a já konečně pochopil smysl vystoupení. Dokonce se jím i krásně pobavil. Nástroji Rafanům byly zefektované tužtičky! Důvodem onoho rotujícího zvuku byla tři stříbrná kolečka na oné černé tabuli a doprovodné ruchy a zvuky tvořilo klepání „tužky“ o tabuli a točení káblem, připomínající australskou čaringu. Milé.
Na již podstatně delší, následující set jsme se přesunuli do sálu divadla. Před dveřmi do sálu se fasovaly ucpávky do uší, které každý správný ortodoxní noisař musel odmítnout! (vtip) Bylo na výběr usadit se hezky do hlediště či se postavit před pódium, obě možnosti však vyšly ve výsledku stejně. Sál měl příjemnou akustiku, posluchač sedící vysoko ve hledišti obdržel více méně stejnou hlukovou masáž jako posluchač stojící u pódia. Avšak s jedním velkým rozdílem: sedící si nemohl natolik vychutnat parádní třes podlahy tak, jako ti stojící.
Co tedy říci k vystoupení Napalmed? Nic jiného než: „Skvělé! Au, moje uši! Ještě!“ Vystoupení trojice mě naplnilo neskutečnou energií, větší, než se mi většinou dostává na metalovém či grindovém koncertě. Nutkání vyskočit, dupat a řvát se mi zdálo lehce nemístné, tak jsem tedy hluku na chvíli předal kontrolu nad tělem a jen se kýval a cukal do rytmu. Zajímavé využití urbanistických propriet jakožto nástrojů dalo vystoupení velmi živý feeling. Nic neznělo uměle a postupné gradování se tu skutečně ničilo. Industriální vizualizace a frenetické představení jen podtrhovalo atmosféru samotné hudby, při které jsem si vzpomněl na nejeden obraz konečné převahy strojů nad lidmi. Živé vystoupení a nespoutaná energie. To byli prvky, díky kterým se nebojím postavit Napalmed na úroveň samotného Merzbowa. A když to tak beru, byli možná i o kapku lepší!
Na BBNU jsem slyšel tolik chvály, abych se oprávněně těšil. Vidina gramců ve mně ihned evokovala představu hip hopového turntablismu, který mám celkem rád. Nakonec se sice scratchovalo, ale podstatně jinak, než jsem si představoval. Sál silně potemněl a před pódium bylo přitaženo velké plátno. Začal se ozývat praskot vinylu a první tiché vzruchy. Společně s projekcí na mě dýchla atmosféra jakéhosi delirického němého filmu. Obrysy hudebníků ožívaly, když si baterkou svítili na své nástroje, projekce lehce, a pro mne poněkud nahodile, střídala obrazy z dob minulých. Chtělo se mi spát. Hudba BBNU mi nepřišla tak vhodná na koncert, jako spíše domů. Někdy na večer, popřípadě před spaním. I přes nespornou zajímavost hudby jsem se začal lehce nudit. Dovolím si ještě jednu kritickou poznámku: zajímalo by mě, zda by se hudba BBNU dala vytvořit i za pomoci jiných nástrojů než „gramofonů“, často jsem měl pocit, že slyším poněkud tradiční dark ambient. Ale to nevadí, bylo to fajn.
Po rychlém vyklízení pódia se na scéně objevil i Merzbow, ukázal si, kde chce mít své věci a svižně přešel na věc. Bez pohledu do publika usedl mistr před svůj laptop a během prvotních basových pulsů si začal štelovat následující minuty vystoupení. Hluk gradoval. S pohledem na nálepky á la „Meat = murder“, či „Go veg!“ mě napadla myšlenka, že nám Merzbow dá všechno to maso, co jsme kdy pozřeli, pořádně vyžrat! Dalo by se říci, že s postupujícím časem hluk nabýval extrémních poloh. I bez přemrštěné hlasitosti (zažil jsem už X hlasitějších vystoupení) byli posluchači dostatečně trýzněni. A vyžadovali více. Zcela jistě většina přítomných u pódia si přála býti sonicky zničena. Merzbow nám to vše dopřál, odstoupil od elektroniky a vzal do rukou jakousi zindustrializovanou podobu „kytary“, se kterou si nakonec vyhrával většinu svého setu. Podlaha se silně rytmicky třásla s počátečními, stále trvajícími pulsy, a o vyšší frekvenční rejstřík se postarala především „kytara“. Nějaké hudebnější pojetí hluku šlo pro mne stranou. Zvuková rovina se přeměnila na tělesnou a hluk se mnou lehce třásl. Když Merzbow beze slova odešel do zákulisí a já si „užíval“ pisklavého vazbení v uších (přídavek na celý další den, haha), opět mě přemohla myšlenka, že na noise musí být člověk trochu masochista a je třeba chtít objevovat i tam, kde se těžko hledá, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. :-D
Tenhle večer byl minimálně zajímavým zážitkem. Maximálně tělesným zážitkem, kdy tonalita a rytmika ustoupily do pozadí a hlavní role se chopil cit a vibrace. A střízlivě, z mého pohledu? Koncert mi ukázal důležité tváře hlukové hudby. Ať to byla legrace s Rafany, čistá energie Napalmed, odpočinek při Bird Build Nests Underground či Merzbow-ova audio destrukce, mělo to všechno nějaký smysl, nějakou hudební podstatu, kterou cítím třeba jenom já. Výtečný večer.
