Cesta k „Bordeline“ by se dala charakterizovat jako pohádka o kouzelné mrkvi. Stačilo několik techno dýchánků a parta alternativních výrostků se pomalu začala dávat dohromady. Pak už zjištění jistých skutečností, jejichž podstatou byla jedna dosti důležitá věc. S nadsázkou humoru tomu říkám sraz „hácéčkářů“ na Czechtekku, kde si parta kamarádů uvědomila, že vlastně umí ovládat i „normální“ nástroje. Vstupní heslo: PRCAT MRKEV! Od těchto chvil se začala psát klikatá biografie, postupně měnící se a především rozvíjející se formace, která brzy „na hlavu“ postavila spoustu stylových škatulek a chrabře se vmísila mezi post metalové výčnělky. Pamatuji se, že jsem na vlastní oči viděl první koncert (tehdy ještě FUCK DA KAROT), a když na to tak vzpomínám, je úplně neuvěřitelné, jaký stylový vývoj tato formace nabrala...Stačilo cca pět let a z nenápadného projektu se stala štika tuzemské metalové scény, která nakonec zakotvila u vydavatelství RedBlack. Opravdu hezká pohádka, že? Ovšem nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vydání „Borderline“ se dost protahovalo (především z důvodu přebalu CD), což samozřejmě není nikdy ideální. Materiál na albu naštěstí neztratil intenzitu ani „čerstvost“, nicméně ruku na srdce: kdyby album vyšlo o něco dříve, mohla být pozice FDK ještě o dost lepší. To jsou však jenom mé osobní spekulace, jež vyplývají především z toho, že jsem byl z materiálu na „Borderline“ nadšený daleko před samotným vydáním (FDK hojně koncertovali a nové skladby v jejich playlistech nemohly chybět).
A teď už k samotnému obsahu alba. „Borderline“ je na české scéně poměrně ojedinělý opus, proplouvající mezi stylovými škatulkami jako papírový parník po rozvodněné říčce. Kapele se podařilo velice umně zkombinovat rozvleklost s hustě nasáklou atmosférou, která tryská doslova z každé skladby.Velice zajímavě také vyznívají téměř doom metalové úseky s kontrastními hard coreovými riffy, ačkoliv už jich není tolik jako v minulosti. Nicméně toto slévání protipólů patří vůbec k největší devíze současné tvorby. FDK se tak paradoxně dostali do míst, o kterých možná neměli ani potuchy. K této větě přidám ještě jednu paradoxní myšlenku. Jelikož FDK pocházejí stylově “odjinud”, neznají příliš kapely, ke kterým je mnozí začali přirovnávat. Jak mi sám Cholda (kytara) prozradil, začal se s jejich nahrávkami setkávat až zpětně, což už samo o sobě o něčem svědčí.
Z nahuštěného hudebního obsahu těžko vyzdvihovat některou ze skladeb. Pro pochopení celého alba potřebujete rozhodně slyšet všechny kompozice a ještě k tomu několikrát. Hledači melodií a podobných vztyčných bodů však rozhodně nebudou plesat blahem. FDK jsou o tvrdých kytarových riffech (Mimochodem FDK v některých skladbách užívají dokonce třech kytar!) a extrémních monotónních plochách, na jejichž konci často bývá slastná gradace.
Pokud jsem výše zmínil, že se FDK tak trochu přibližují k doom metalovým formacím, tak je to především z důvodu melancholických nálad, jež posluchače bombardují každou vteřinou. Ještě více naléhavé jsou však Babbovy vokály (recitace, žalostný křik, řev) a k tomu je ještě potřeba připočíst Choldovy psychotické vzlyky, bez kterých si tvorbu FDK už ani nelze představit. Finální kvalitu podtrhuje velmi vyvážená zvuková kvalita, nikterak nekulhající za vším ostatním. Česká scéna tak poněkud překvapivě vyvrhla na svět konkurenceschopnou nahrávku v porovnání se zahraničím. Když si k tomu ještě připočteme tuzemské “možnosti”, můžeme “Borderline” postavit ještě o jeden stupínek výš.
