Je tu další rok a s ním nemohl přijít nikdo jiný, než Darken s novým albem. Někdy je až překvapující, že se Fudali přetransformoval ve schopného továrníka. Produkovat desky jak na běžícím pásu je zřejmě taky umění, každopádně dle mého názoru tohle málokdo ocení. Zvláště pak, když mi přijde, že za posledních devět let se tomuto velikánovi nepodařilo vyprodukovat nic světoborného. Spíše právě naopak. Když opomenu výborné atmosférické kusy jako „Creed of Iron“ a „Fire Chariot of Destruction“, je to na pár zajímavých skladeb vcelku průměrná, ne-li podprůměrná ukázka naprosté vydýchanosti. Samozřejmě, že jsem se jako velký fanoušek staré tvorby snažil smířit s tím, že progrese či experiment zde nemá mnoho místa. Nicméně nelze se nezbavit pocitu, že hudba GRAVELAND stojí posledních pár let na místě. I proto jsem hned ze začátku nepříjemně zapoochyboval, zda každý rok vyrukovat s novým albem má ještě smysl. Jen tak mimochodem, slyšel jsem malou ukázku z předešlého EP „Wotan mit Mir“. Měli jste čest ochutnat tenhle kousek? Pokud ano a nebyli jste s jeho výsledkem spokojeni stejně jako já, jistě teď taky přemýšlíte nad tím, co se povedlo Darkenovi tentokrát. Nalijme si prosím čisté vody již od začátku – moc toho totiž opravdu není.

Kromě toho, že se „Spears of Heaven“ pyšní dalším patetickým obalem, který je téměř zaměnitelný s předešlým, nabízí z oblasti klišé daleko, daleko více. Stačí si poslechnout dvě, tři skladby… Jsem si téměř jist se skvělým rozpoznávacím talentem většiny zkušených fanoušků GRAVELAND, jelikož by jim patrně nedělalo problém rozeznat, na kterém předešlém albu se tyto momenty objevily. Je poměrně jedno a nepodstatné, že Rob Darken skutečně umí hrát. Že se za ta léta neskutečně vypracoval. Jeho hudba skutečně není tak špatná, ale co si z ní mám odnést, když tohle samé a desetkrát lépe nahrál již kdysi? Ne, děkuji, tenhle odvar staré tvorby, tohle vykrádání sama sebe, to už omlouvat či ospravedlňovat nelze. Autor se zkrátka už definitivně přehoupl přes jistou mez. Kde jsou ty časy, kdy se mu povedlo naservírovat perfektní atmosféru, jeho skladby měly spád a vyznačovaly se osobitostí a částečnou žánrovou originalitou. Nastala totiž doba, kdy jakoby ždímal to dobré z jeho starších počinů a neskutečně nepřirozeně to míchal dohromady. Je pozoruhodný bonus, že vše zní precizněji (i když i o tom by mnozí mohli spekulovat), ale k čemu je tahle deska s celou svou slávou a skvělými prognózami, když je na ní téměř vše vyvařené a šedé. Když už zní kytara dobře a říkám si, že bych se mohl dočkat i něčeho chutného, přijdou naprosto otřesné bubny nebo naprosto kýčovité vokály, které o živých zpěvačkách slyšely snad jen z vyprávění. Bubny, ta tragédie číslo jedna, nezněly excelentně snad na žádném z alb GRAVELAND (s výjimkou těch, kde si bubeníka přizval). To, co ovšem předvedl zde, je chaotičnost hodná tak maximálně dema nějakých dvou garážových nadšenců. Střední tempo je sice nezáživné, ale rozhodně poslouchatelné. Horší chvíle přijdou v okamžiku, kdy se mají měnit bicí v zlostnou bouři. Skoro to vypadá na smutný vtip. Rob posadil za aparát pětici agresivních harantů a nechal je cosi namlátit. Nejen, že je to nerytmické a zdaleka vůbec to nesedí ke zbylé kompozici hudby, ale je to též neznělé. Chorým úsudkem lze tohle spíše považovat za hodně nepodařený automat, či co… Sic bych té sestavě kýblů mohl spílat i mnohem déle, avšak je čas pozastavit se i nad druhým aspektem toho, proč je nové album tak slabé. Veliké prognózy a předpovědi o experimentování s chorály mne navnadit nedokázaly (nicméně pokud chcete slyšet opravdu kvalitně provedené chorály z Darkenovy tvorby – zkuste již výše zmíněný „Fire Chariot“) a proto jsem nebyl příliš zklamán. Syntetické, klišé vokály, s rádoby středověkou atmosférou, dokreslující poslední válečníkovu cestu do síní Valhally, patří k velikým slabinám „Spears of Heaven“. Je do jisté míry i pochopitelné jejich nápadité využití v jistých momentech, avšak cpát tento neuvěřitelně umělý šum za každou kytarovou pasáž jako výplň je zkrátka výjev, které svědčí buďto o absolutní tvůrcově vystřílenosti, či je častý u většiny začínajících skupin. Osobně se bohužel musím klonit k možnosti první, jelikož přes jistou rozporuplnost a svéráznost jsem vždy považoval Roberta Fudaliho za kvalitního muzikanta, jenž mi přirostl k srdci. O to více mne to mrzí. Měl by si užívat příjemného muzikantského důchodu, stráveného na železných bitvách či při četbě a studiích pohanství.


Hudba GRAVELAND totiž tvůrčími proudy stojí na místě, nehýbe se. Někdy je blízko silné degradaci. A to jsem ještě nezmínil slabý a vyřvaný vokál, odstrašující kompozici, naprosto stejnou a též stejně kýčovitou atmosféru a další. Z celého alba mne dokázala zaujmout snad jen jediná skladba. A to nijak výjimečně. Když ji již v životě neuslyším, nebudu litovat, protože se z devadesáti procent držela klasické struktury a visáže alba – které, jak musím s lítostí poznamenat, je smutně tragické… Když jsem již nakousl děsivou kompozici, měl bych toto téma i nějak dokončit. Kráčí zde prakticky o to, že vše je sestavené v jednoduché rovnici – Základní nudný riff + chorály + ještě nudnější refrén + další škála chorálů + otřesné bicí = Nezáživný a sebevykrádající pseudoviking metal s neposlouchatelným vokálem. To skutečně někomu stačí ke štěstí?

Přestože se mi tento závěr nepíše dobře, je třeba říci, že Darken nepotěšil téměř ničím a rozesmutnil prakticky vším. Časy, kdy s radostí produkoval svou hudbu, jsou dávno pryč a nám, věrným posluchačům, zbývají už jen oči pro pláč. Ani kdybych chtěl, tohle není nadprůměrné, dokonce ani průměrné dílo. Proto nechť se nikdo nezastavuje nad hodnocením, které jsem přiřkl. „Spears of Heaven“ je hodně špatným albem, které nejenže nepřináší nic nového či zábavného, ale dokonale potápí křižník se jménem GRAVELAND až téměř na samotné dno. A autor? Trpí klasickým syndromem většiny viking pagan ikon, které si Valhalla nevzala k sobě. To jest, že se utopili v záplavě vlastního nostalgického marastu či klišovitosti a zapomněli, kdy hodit sekeru do obilí.