Asi by se nemohl nikdo divit, kdyby se pod tímto názvem schovávala nějaká tuzemská pagan/folk metalová formace, přísahající na zvyky a tradice našich předků. V tomto případě tomu však vůbec není. WALLACHIA - i takový název může mít norské hudební těleso s dosti zbloudilou hudební minulostí. Může tomu být cca devět let, co jsem narazil na debutové album „From Behind the Light“, které se ke mně zatoulalo prakticky náhodně (dodnes ho mám doma). Na tu dobu se jednalo o poměrně kvalitní materiál, který se ovšem v záplavě hromady kapel nakonec úplně ztratil. A jak se nakonec ukázalo – nebyl to pouze můj pocit. Za projektem WALLACHIA se opravdu brzy zavřela voda. Jak rychle jsem se s ním tedy seznámil, tak rychle byl z mé hlavy vymazán. Po deseti letech však z ničeho nic přichází nečekané zmrtvýchvstání.Za druhý příchod je odpovědný frontman Lars Stavdal, který je zároveň jakýmsi duchovním otcem celého ansámblu. Už předchozí album nahrál zcela sám a ani novinka „Ceremony of Ascension“ není žádným kolektivním dílem. Kromě bicích a kláves je WALLACHIA stále pouhým „one man“ projektem a už teď je vcelku předvídatelné, že případné další dílko vyjde čert ví kdy, jestli vůbec. I takové jsou cesty metalu – to znamená, nikdy nikoho dopředu nepohřbívejme. Pokud jsou však některé návraty spíše kalkulem, tak v případě WALLACHIE je tomu se stoprocentní jistou úplně jinak. Když pominu okolnosti vztahující se k pohádce „O hlubokém norském undergroundu“, dostávám hudební důkaz v podstatě hned s prvními vteřinami skladby „Self-inflicted Stigmata“. WALLACHIA už na prvotině měla do jisté míry blízko k death metalu a právě úvodní kousek je v podstatě čistý „smrtící kov“. Pravou tvář kolekce pak představuje až následující „Refulsation“, postavená na melodických „heavy“ kytarách, omamných sólech a blackovém skřehotání. Stylově se nabízí srovnání s formací CATAMENIA, i když… pravda, jde pouze o dílčí podobnost. Lars se totiž krom podbízivé melodiky zaměřil také na technickou stránku skladeb, nemluvě o symfonických klávesových výletech. Klávesy vůbec obepínají téměř všechny zastoupené skladby a patří tak k absolutně nezbytné instrumentální složce. Aby však nebyl materiál příliš „nasládlý“, rozhodl se hlavní protagonista, že tu a tam nastrčí přímočařejší blackovou smršť, která má jaksi vyvrátit moje předcházející tvrzení. Jedním takovým přírůstkem je „Rival of a Cursed Destiny“, krátká a útočná „zasypávačka“ s démonickým řevem v patách. V závěru skladby však přichází opět nečekaně průzračná kytarová sóla s nezbytnou exhibicionistickou známkou.
I přesto, že WALLACHIA patří do škatulky „symphonic black/death metal“, nikterak nebazíruje na rozvlekle-zatuchlých kompozicích. Prakticky pouze jedna ze skladeb má více jak osm minut, jinak se jedná překvapivě o tříminutové kvapíky, jejichž hlavní pointu si bez větší námahy zapamatujete. „Ceremony of Ascension“ tak na posluchače působí prakticky okamžitě, ten nemusí vůbec nic hledat ani zkoumat, není třeba žádných pochybností, vše je precizně narýsováno a vyměřeno. A právě tady se nám začínají plusy a mínusy pomalu štěpit. Nezbývá nic jiného, než si položit základní otázku: co si počít se skvěle zahraným albem, které je však na stranu druhou tolik průhledné? Napadá mě jediná možná věc a tím je odložení na příslušné místo, s úctou a respektem. Albu zkrátka chybí větší moment překvapení, magické kouzlo a především větší osobitost. Příznivci přímočaré a urgentní taktovky s mottem „všechno kupředu“, budou nejspíše u této nahrávky slintat blahem. Já s lítostí ukládám kvalitní porci instrumentálního počínání k ledu. I přes úctu a respekt musím konstatovat, že mě druhé album projektu WALLACHIA nikterak nevtáhlo do svého ohnivého jádra. I přes bombastický zvuk tak zůstávám stát před branami...
