Po čtyřech letech práce s Dimmu Borgir se Galder konečně utrhnul a vrátil ke svému projektu OLD MAN´S CHILD, aby vydal v pořadí již sedmou nahrávku! Nebudu lhát, když řeknu, že jsem měl zpočátku trochu strach, jak moc se nechá Galder unést působením v DB. Netřeba asi rozmazávat, na co narážím. Nejen samotná hudba, ale celkový způsob prezentace kapely přeci jen sklouzl k fádní frašce, která útočí na peněženky masových posluchačů. To bych samozřejmě u OMCH nesl poměrně těžce, neboť „Born of the Flickering“ bylo jedno z prvních alb, které jsem vlastnil (v té době pouze na kazetě), když jsem začínal objevovat black metalovou škatulku. Galder dokázal vždy velmi osobitým a nezaměnitelným způsobem skloubit melodickou hru s citem pro klávesový podklad, který byl podmalován uceleným, koncepčním obsahem, tvořící velmi atmosférické dílo. Pro mě bylo posledním „silným“ albem „Revelation 666 - The Curse of Damnation“, které vynikalo jednoduchým, moderním a energickým stylem. Následující dva počiny byly sice stále na dost vysoké úrovni - jak po technické, tak hudební stránce - ale něco se z nich vytratilo. Galder hodně dbal na techniku a desky tak byly ochuzeny o atmosféru poměrně sterilním feelingem. I tento aspekt se promítl do mých obav o nadcházející počin. Nejistota byla však po několikátém poslechu velmi rychle rozprášena. Nyní se nebojím říci, že Galder je zpět a v plné síle!
Titulní skladba „Slaves of the World“ okamžitě napoví, jakým směrem se bude album vyvíjet. Ve zlomku vteřiny je rozpoznatelná typická Galderova hra s ústředními melodiemi a postupy, která je oproti předchozím dvěma deskám obohacena o velmi pestré bicí. Najatý bubeník Peter Wildeor na začátku nahrávání sliboval, že půjde o dosud nejrychlejší materiál v historii OMCH. O tomto „slibu“ sice hodně pochybuji, ale jeho přínos je na desce nepopiratelný. Střídání temp, působivá rytmika, cit pro ostatní kompozice a přesnost hry podmalovávají Galderovu muziku tím nejlepším možným způsobem. Sehranost obou hráčů vytváří totiž nejpodstatnější prvek celého alba. Řekl bych totiž, že jde o pravděpodobně nejenergičtější album v jejich diskografii. I zmíněné „Revelation 666...“ není taková 'šleha'. Tato energie vychází hlavně z kytar a bicích. Galder se nejspíše poučil z DB, že méně je někdy více a klávesový podklad tentokráte využívá pouze velmi decentně a jemně. Skladby nejsou tedy přeplácané a jednotlivé prvky se navzájem nepřebíjejí. Výsledek působí moderním a živým dojmem, který nese známky kvalitní práce. Což se na druhou stranu nedá říct o velmi lacině vypadajícím obalu.
Peter Wildeor taktéž sliboval, že se s Galderem pokusí zachovat atmosféru, kterou vždy OMCH budovali. A ano, je tomu tak. Základem oné atmosféry byl totiž náboj, nebo chcete-li „drive“. Ten novince rozhodně nechybí. Právě naopak. Každá z devíti skladeb se honosí neskutečným potenciálem, který by rozhýbal i ochrnutého. Některé skladby jako by se vracely do minulosti a čerpaly z prvních čtyřech počinů. Využití kláves jako na „The Pagan Prosperity“, spontánní vyznění, které mělo „Ill-natured Spiritual Invasion“ či občasné temné pasáže à la debut „Born of the Flickering“.
Kdybych měl „Slaves of the World“ shrnout několika málo větami, bez debat bych prohlásil, že jde o typické OMCH tak, jak je mám rád. Nejedná se samozřejmě o špičkový, či světový materiál (o což se OMCH nikdy ani nepokoušeli), ale deska je zářným příkladem, že Galderovi rozhodně nedošly nápady a že ho působení v DB nějak zásadně neovlivnilo - či dokonce zkazilo. Velmi kladně kupříkladu hodnotím jeho práci s vokálem, který je opět na desce zaznamenán v několika samostatných a rozdílných linkách, které chvílemi působí až démonickým dojmem. Kombinace nezkrotných melodií a rytmů, atmosférou nasáklých pasáží a kvalitní produkce dává dohromady album, které si zaslouží krásnou osmičku!
