Myslím, že to bylo právě debutové album ruské skupiny WINE FROM TEARS, které mi Fastred svěřil se slovy "vem si to, bude se ti to líbit". Inu, ten lišák už opravdu ví, jak na mě. Někdy se totiž najde zjevná potřeba hmátnout po něčem neokoukaném na melancholické procházky přírodou a tihle Rusové se se svou směsí death/doomu jevili jako ne zrovna špatná volba. Bylo trošku s podivem, že skupina aktivní již sedm let se ozvala až nyní - do prvního setkání mi její jméno neříkalo naprosto nic. Seznamování proběhlo velice rychle již s prvními poslechy a zřejmě by nebylo od věci nastínit, jak se tato půvabná samarská kráska vybarvila v doom metalovém přelivu.

Se sladkostí, která by si nezadala ani s působivou a odzbrojující chutí pouťového žužu, pronikly do mých sluchovodů veškeré tóny, které mi byly naservírovány. Menší překvapení (a to velmi milé) bylo zjištění, že veškerá něžná, až téměř ženská melodika, je postavena na výrazných kytarových sólech. Ty provází posluchače téměř na každém kroku, snad v každé skladbě. Toto považuji za velmi výrazné plus - dávalo to oné melodičnosti velmi zvláštní rozměr. Pasáže a klávesové party, které by se za jiných okolností mohly stát levným gothic klišé, zde v kompozici s opravdu dobře zahranou kytarou zajímavě kontrastují. A přestože je znatelná zjevná inspirace z mnoha různých směrů, ponechává si debut působivý pel jinakosti. I když, již ne unikátnosti. Každopádně i z hodně střízlivého postoje, který jsem na zhruba hodinu a čtvrt hudby zaujal po vícero posleších, mohu zábavnost a technické zpracování jen a jen kvitovat s povděkem. Autoři chtěli romantickou hudbu s lehce pochmurným nádechem a to se jim opravdu povedlo, se vším dobrým i zlým, co k tomu patří. Nahrávka není skutečně průrazná a příliš novátorská ve svém žánru, každopádně oprošťuje se od obvyklých kýčovitých kudrlinek a dokáže nastolit vhodné ovzduší i atmosféru.


Vezměme v potaz to, že zvukově či technicky se nejedná o nějakou béčkovou skupinu - vše přes kytary až po klávesy působí přitažlivým dojmem, dokonce i bubny jsou odehrány maximálně přirozeně. A to je právě pointa. Přirozenost, nešroubovanost a zřejmě upřímná chuť hrát tento styl hudby už v mých očích učinila ze sebehorších pokusů snesitelný experiment. A nemohu říci, že by zrovna v případě WFT šlo o nějaký primitivismus či minimalistické pojetí. V mezích možností se nám dostala přímo záplava zajímavých pasáží a dobré kytarové práce, jenž zkrátka dokáže pobavit i po delším časovém úseku zas a znovu. Toto tvrzení však do jisté míry shazuje dvanáct skladeb, jejichž stopáž se pohybuje v rozsahu přes jednu hodinu, jak jsem již zmínil. Nebudu si hrát na nějakého vytrvalce - občas mi dělalo nahrávku vyslechnout do konce, závěr alba občas až nehezky nudil a vše se táhlo na můj vkus nepříjemně dlouho. Ona nastavovanost právě strhává WINE FROM TEARS o trochu níže, nežli by si album zasloužilo. Opravdu, udělat ho o dvacet, třicet minut kratší, měli bychom se přímo královsky.

První album WINE FROM TEARS má u mne hned dvě plus - jednak boduje svým uměním postavit na zažitých principech a s notnou dávkou inspirace velmi zábavnou a návykovou hudbu, v druhém bodě pak okouzlí svou upřímností a nestrojeností. Škoda jen délky, poněvadž ta, snažíc se dodržet doomových osnov, je až nadmíru dlouhá. Tak či onak, takhle dávka příjemné romantiky je jistě kvalitním ruským objevem do budoucna.