Kolik už izolovaných a depresemi zasažených jedinců jsme tu měli! Dneska se zkrátka dělá hudba doma ve spíži při svíčkách, alkohol teče proudem a popel z cigaret se pomalu a jistě zašlapává do země. Není potřeba kontaktu s ostatními hudebníky ani jinými lidmi. Tahle epidemie „one man projektů“ je samozřejmě dána vymožeností moderní techniky, jež je dostupná prakticky každému jedinci. Je tedy zřetelné, že i z nejzatuchlejšího undergroundu se může brzy vyklubat vytváření dětinských hodnot, které jsou považovány za umění pod rouškou černobílých fotek a nečitelných log. Zkrátka a dobře, dnes je hudební trh přesycen neznámými jmény a názvy, jeden dobrodruh si někdy nevystačí se třemi tělesy a zakládá čtvrté! Proč tohle všechno na úvod? HERETOIR je právě jeden z výše popisovaných příkladů. Z bavorských lesů se vyplazil člověk jménem Eklatanz, jeden z mnohých trpících, jeden z mnohých krvácejících. Přiznávám se, že při slovním spojení „all vocals – all instruments“ se mi už trochu otevírá kudla v kapse, nicméně touto prvotní charakteristikou se nenechávám zviklat a k celému dílu se snažím přistupovat absolutně bezelstně.Úvodním kouskem je „Erwachen im Dunkel“, instrumentální skladba se skutečně působivou a především vábivou atmosférou. „Mrzne až praští“, reprobedny jsou ozdobené jinovatkou, kráčejí v součinnosti s valivou kytarou, jež vykresluje bílé obrázky do oken. Dalo by se říci, že tento song mohl složit a zahrát prakticky kdokoli, ovšem to nijak nesnižuje jeho kvalitu. „Ein Schrei in die Nacht“ už je pak jasný a nikterak zpochybnitelný black metal útok s nekompromisním zvukem a bestiálním vokálem. Hlavní protagonista nejenže vříská jak se sluší a patří, ale ze svých úst vysílá do světa také zvuky podobné rozdováděnému praseti, kterého nezasáhla puška řezníka při prvním pokusu o zabití (věřte mi, že vím, o čem píši). I v nekompromisních a ostrých tempech se však najde záblesk jakési „melodie“, lépe řečeno jde o poměrně vyvedenou kytarovou vyhrávku, která je ovšem „zohyzděná“ naprosto unikátním způsobem. Takhle nějak zní nefalšovaný podzemní black metal. Otázku spjatou s minimální osobitostí bych však raději ponechal ladem.
„Verblasst“ je hned další pokračování. Po metalu ani památky, pouhá akustická kytara a německý recitát dávající znamení, že v další kompozici přijde další „černá“ smršť. A skutečně tomu tak je, i když její nástup je více než pozvolný. V této skladbě dokonce hlavní kumpán koketuje s doom metalem, přičemž hodně zajímavě pojaté jsou zefektované výkřiky, samozřejmě všechno v rodném jazyce německém. Nicméně celé kompozice má skoro osm minut a její výrazná neměnnost je časem dosti ubíjející. Pryč je i ono ústřední kouzlo. „Weltenwandler“ je pak další sázka na akustiku s havraním krákoráním. A aby toho nebylo málo, Eklatanz si na závěr vymyslel klavírovou litanii, která je ovšem skutečně mimo předchozí dění.
Závěrečné shrnutí? Solidní práce, ničím výjimečná a už vůbec ne osobitá. Oproti tomu má nahrávka solidní atmosféru a z tohoto úhlu pohledu dokáže určitě zaujmout. Abych byl však upřímný, pokud tuhle nahrávku už nikdy neuslyším, chybět mi nebude…
A tak končí další pohádka o jednom neznámém hošíkovi z „Rajchu“. Brzy se dočkáte dalších...
