Matka Zem nám neodpustí naše hříchyV dnešní době si může hrát kdokoli chce a na co chce, pokud má ruce, udrží v nich kytaru, případně nějaký jiný nástroj. Ne každý ale zaujme svojskou minimalistickou a tak trošku chaotickou produkcí, jako se to podařilo jistému BinZynichovi. Ačkoliv, co lze čekat od takového blázna, co si dělá hudbu, píše texty, vybírá party z různých filmů a mimo jiné také oper a já sakra nevím, co všechno ještě si vlastně sám dělá. Inu, když k tomu přidáte zvuky větru a deště, naskočí vám ambient.
Je to tak, i když ne docela. Hned během úvodní „A New Philosophical Thunder“ se sám sebe ptám, jestli se mi chce poslouchat nějaké prašivé disko, to když se z celkem příjemně navnazujícího šepotu větru a deště proloženého zprvu velmi decentními tóny klavíru následovanými ženským proslovem vynoří naprosto prasácký a neuvěřitelně umělý pravidelný rytmus bicího syntezátoru. No tak na poprvé rozhoz, jenomže po dalších posleších se nejednou přistihuji, že se mi to vlastně líbí. Za normálních okolností bych se o hlubší pochopení nesnažil ani v nejmenším, ovšem naroubované kytary a především ten vypečeně primitivní klavír dělá téměř zázraky a příjemně hladí mé smysly. Poslech, co poslech. V minimalismu, bez náznaku pokusů o umění se nese i následující „In dunklen Hallen“, ačkoliv jde o poněkud odlišné pojetí hudby, neřku-li o naprosto odlišný styl. Tato píseň je alegorií samoty a duševní černoty a, i když je zhruba od půlky opět proložena ambientem, v základu se jedná o depresivní black. Tak mi to připadá, že skládám puzzle z dílků, které k sobě nepatří ani omylem, přesto mi něco říká, že spolu tvoří nějaký celek. Je to trochu záhada, ale téměř necítím žádný neklid, či rozpolcenost, jakýsi malý zázrak vzhledem zde vyřčenému. „Vergänglich“ je zase o velký kus jinde, další dílek do skládačky postavený v úvodu na čistě akustických kytarách s plnou basou a se zasněnými vokály. Tady ovšem umělost bicích už působí poněkud rušivě, k čemuž nemalou měrou přispívá i nazvučení, protože „bubny“ jsou tu kdoví proč o volume výš, než zbytek. Je možné, že je tomu i naopak. Dost možná shledávám, proč mi nevadí ta rozpolcenost, proč ji téměř nevnímám v samém závěru při poslechu velmi slušných, přesto nikterak artisticky vyčnívajících kláves. To je jediný trochu jednotící prvek, možná pátá esence, klíč k albu, to co z něj dělá celek.
Což by mohl potvrzovat i kosmický začátek čtvrté „Winter Is My Name“, jak vystřižený z nějakého sci-fi filmu, jenž je vzápětí válcován primitivním black metalem s neuvěřitelným ječákem. Zhruba v polovině do mě ovšem udeří velmi extravagantní pasáž, ze které vystoupí basová kytara broukající si jednoduchou melodii, aby se následně ponořila do dueta utýraného hlasu a kláves. Vtom bum, závěr je neskutečnou palbou s noblesně bordelním zvukem. S čistotou jděte třeba do prdele, takhle je ta skladba mnohem atmosféričtější a pro ucho přitažlivější. To už se ale ocitám opět ve zcela jiné říši. Ve světě „normálně si rozmlouvajícího“ schizofrenika. Oč je jeho bolest nesnesitelnější o to je hudba krásnější a fantastičtější. Výborně vystavěný opus na neoambientní notě s příměsí jednoho z nejkrásnějších operních sborů historie. Nemám slov.
Přiznám se, že tentokrát jsem se po světě internetu porozhlédl (běžně to nedělám) a našel jsem jen jednu recenzi, ovšem udělit pouhopouhý nadprůměr jako v ní nemohu. BinZynischovo „spojení“ temného ambientu s černým kovem mi totiž neuvěřitelně sedí. Deskou roku „A New Philosophical Thunder“ rozhodně nebude, ale aspirantem na „překvapení roku“ by mohla být, pokud by taková kategorie reálně existovala. V hloubi duše se taková určitě nachází.
K recenzi poskytl: Temple of Torturous
