Tito norští, poslední dobou v black metalových sférách populární, raraši schovávající se za datum 1349 na nás opět po roce čekání zaútočili čerstvě nabitou zbraní, a to albem Hellfire. Pod záštitou o fous lepšího zvuku, jež je nyní plnější, čistší a opět o něco agresivnější, vykukují na povrch opět velmi ostré až řezavé kytary, ze kterých místy až mrzne v zádech. Vokální linka opět velmi zdařená, nic nezůstalo náhodě, jen občas se nám zvrhne havraní ječení ve řvaný agresivní vokál. Hlavním znamením nové desky ale není ani zdařilejší zvuk, ba ani vokální projev. 1349 umocnili poznávací znamení své tvorby a to kousané riffy. Jejich podstatou je, obrazně řečeno, na black metalový základ nabalit z malé části deathovou a z větší části thrashovou subkulturu riffu a vytvořit opět cosi jiného, v black metalových vodách téměř nepoužívaného. Tento typ skládání pak pocítíte téměř v každé skladbě napříč celým Hellfire. Pro lepší pochopení vysvětlím, že se nejedná ani o čistý black metal ani o black/thrash. Hudba 1349 je něco mezi těmito dvěma světy, něco vzájemně propleteného, jež tvoří právě onu jediněčnost.
Ne každá skladba má předepsáno obou ingrediencí stejně, a tak se to do toho thrashe občas zvrhne až přespříliš. V takovémto případě se ale nejedná o žádnou tragédii, spíše jen přineseme na desku trochu svěžího vánku. Zdárným příkladem jest skladba Sculptor Of Flesh, na kterou vznikl i videoklip. Na druhou stranu taková Celestial Deconstruction je ukázkou toho, jak dělali Norové black metal na dvou předchozích albech, a ani ona nezaostává za ostatními, spíše naopak. Nejpovedenějším kouskem je pak asi skladba Nathicana, v níž pánové dokázali spojit všechny své přednosti do jednoho silného celku.
Ne všechny skladby se ale povedly jak by měly. I přes všechny vlastnosti, které téměř zaručují kvalitní chytlavou skladbu, konec alba, přesněji From The Deeps a Slaves To Slaughter už nemají takovou sílu, přehled a hlavně energii jako začátek alba. Titulní skoro čtrnáctiminutová skladba Hellfire pak uzavírá album opět v trochu více instumentálním a blackovějším hávu.
Celkově je nové album kapely 1349 s názvem Hellfire plné agresivity, energie, hutných riffů a originálních postupů. Žel kvality prvních dejme tomu čtyřech až pěti skladeb nepostihly úplně celé album, a tak právě toto a větší chytlavost materiálu chybí k absolutoriu. Nic to ale nemění na tom, že Hellfire v žádném případě nezklamalo a to, co jsem od něj očekával /pokrok v herních postupech, výborný zvuk a několik opravdu kvalitních skladeb/ splnilo téměř s přehledem.
