Když spatřila světlo světa tato nahrávka, všem vatikánským posluhovačům se muselo řádně přitížit. Vlhkost vzduchu, tlak a nelítostné šíření něčeho moc, moc nepříjemného. Úzkost a suchu v krku – zkrátka na planetě Zemi je opět něco shnilého. Takže návrat do „starých skandinávských kolejí“ z let devadesátých? Ano i ne. VANMAKT jsou sice jednoznačnými rozsévači antikřesťanské kultury, ovšem jejich přístup k prezentaci hudby je na rozdíl od kultovních spolků absolutně profesionální. Žádnou zvukovou šelest zde rozhodně nečekejte. VANMAKT jsou prototypem kapely naprosto precizní, a tak je např. zvuk kytar doslova zabijácký a zvláště pak v těch nejrychlejších otáčkách. Bombastičnost nahrávky pak ještě více umocňují sekané kytarové riffy, patřící skoro do dimenze metal coru. Nicméně i přes tyto subjektivní dedukce jsem ani jednou nezapochyboval o tom, že právě „Ad Luciferi Regnum“ je tou pravou moderní black metalovou palbou. Ale...Jsou tu další okolnosti, které bych chtěl uvést na pravou míru. Když jsem tuto nahrávku slyšel poprvé, byl jsem spíše zklamán než okouzlen. Na jedné straně jsem sice okamžitě ocenil instrumentální vybavenost, nicméně potřebný feeling mi tu chyběl natolik, že jsem nebyl schopen se překulit přes tři skladby, aniž bych se nenudil. U VANMAKT je totiž problém ten, že prakticky všechny tracky se nesou v jednotně přímočarém tempu. A především ty úvodní tak trochu splývají v jednu. Nicméně i přes tuto skutečnost jsem se nakonec dokázal přenést. Především ony corové sekance jsou natolik chytlavé, že se jim zkrátka nedá odolat. Zkrátka, do této nahrávky se tak trochu musíte nejprve „nutit“, aby vás alespoň trochu pobavila. No, pobaví...
Předchozí věta však naštěstí neplatí o závěrečných třech skladbách, jež jsou oproti ostatním kompozicím přece jen volnější, ale paradoxně také o dost nápaditější. V „Id Xiii Inferi“ se např. v širší míře představuje dívčí vokál a světe div se, dají se tu nalézt také pomalejší sekvence, jež ve spojitosti s nastupující razancí působí ještě více démonicky. Heavy rockově pak působí začátek předposlední „Beneath the Moor“, aby následně přišel apokalyptický masakr, ze kterého sem a tam vykoukne chytlavé kytarové sólíčko. Podle podobného modelu je pak postavena i závěrečná „Written in Blood“, hodně zavánějící panterovským thrash metalem (samozřejmě pouze v určitých okamžicích).
Pokud bych měl VANMAKT přirovnat k nějaké známější formaci, byli by to jednoznačně Keep of Kalessin. Ovšem jestli i VANMAKT nastartují podobnou kariéru, toť otázka. „Ad Luciferi Regnum“ je po všech stránkách profesionální album, ale stejně si nemohu pomoci – něco mu zkrátka chybí. Na první místě je to už výše zmíněný feeling, atmosféra a rozviklaná osobitost. Komplexní strojovost pak navíc neumožňuje si album vychutnat, ale pouze několikrát přeposlouchat. Tyto mé připomínky jsou však hodně subjektivní, dokáži si představit, že ve fóru pod recenzí se brzy objeví názory o naprosté dokonalosti alba... Myslím, že o téhle nahrávce se bude ještě dlouho a dlouho diskutovat. Nemohu si pomoci, ale i přes objektivní kvality mě „Ad Luciferi Regnum“ nebaví a už teď vím, že se k němu vracet nebudu...
K recenzi poskytl: Pulverised Records
