Recenzovat mladou kapelu z Norska je jako se vrtat v článku, kde je mnoho, příliš mnoho otazníků. Když pak uvidíte černobílý obal, na němž „krvácí“ les, chce se Vám couvnout. V případě regulérní prvotiny POSTHUM by to byla při nejmenším chyba. Co chyba?! Přímo kapitální omyl.
V balíku Folter Records se krom předpokládaných The Stone objevilo i CD Norů POSTHUM a podle bookletu jsem si od něj vůbec nic nesliboval, a přesto, nebo snad právě proto, putovalo do lačnících úst mého přehrávače právě ono. A efekt byl takřka okamžitý. Je pravda, že první poslech jsem absolvoval v polospánku, pokud se takové rozpoložení při poslechu black metalu dá vůbec zaujmout. Black metalu ne ledajakého, spíše by se dalo říci velmi kvalitního. Pánům Jonovi, Martinovi a Mørtenovi se totiž už od prvních tónů úvodní „Horns Awaken“ daří na mocných blackových základech stavět duchaplné tracky, ze kterých čiší norský chlad úplně stejně jako velezajímavé melodické linky. Třeba hned následující „Godless“ je vystavena jako téměř nedobytná pevnost obklopená hradbami ostrých kytar a velmi precizních bicích, jejichž hlavním kladem je sympatická přesnost. Pokud ovšem dokážete nějakým způsobem tuto hradbu překonat - třeba přes ni přehlédnout, zjistíte, že uvnitř zdí panuje dokonalá harmonie, soulad a pořádek. Kytary si pobrukují solidní melodie a Jonův krkavčák plní roli drsného velitele pevnosti, který na vše bděle dohlíží. Poněkud přímočařejší a o dost přístupnější alternativu nabízí následující, šlapavá „Arise“. Mørtenova hra na bicí tu vytváří dojem pádícího plnokrevníka a činí tak ze skladby zřejmě nejúdernější kousek celého alba. Atmosféričtější polohu pak pánové zaujímají ve čtvrté „Sacrifice“. Těžko ji slovy popisovat. Musím říci, že ani zde nenechají muzikanti nikoho na pochybách, že své řemeslo ovládají mistrovsky. Pomalejší pasáže s výraznými sóly zhruba od poloviny čtyřky přetékají atmosférou tak, že mi dávají pocit letu nad neznámou krajinou. „Wounds“ mrazí, a to nejen hudební performancí běsnící bouře, ale také především vokální linkou, která si lehce koketuje s deathovými polohami. Zbývají dvě minuty do konce a v mysli vyvstávají, netuším proč, krajané Vreid. Dost možná techničností, možná přístupností a přímočarostí, možná i ten Jonův hlas na tom nese kousek podílu. V případě „Lair Torture“ jde zprvu o učebnicový, hučivý black metal, který ve druhé polovině zamíří opět do melodických nádher, v nichž se oba kytaristé nepředhánějí, ale vzorně doplňují. Závěrečná „Warfare“ je opět mrazivou hymnou, v níž jakoby se kapela snažila navázat na svůj původ, na tradiční pojetí norského black metalu.
Důvodů, proč tato recenze nevznikla dříve, je celá kopa, nicméně ten hlavní a určující je, že jsem prostě dlouhou dobu nevěděl, co vlastně psát. Jde totiž o to, že desku je třeba nutně prožít, a pak nějak popsat. Což bývá mnohdy těžší, než se zdá. Každopádně závěr je asi takový: „.Posthum“ určitě stojí za poslech. Své si tam musí nalézt každý sám. V době, kdy se třeba takoví 1349 poněkud odklánějí od původního vyznění a mnoho lidí tím popudili, nabízí POSTHUM celkem zajímavou norskou alternativu. Bez ohledu na to, že jde o trochu jiný styl hudby. POSTHUM si mě svým přístupem, vyzněním, riffy a aranžemi celkem podmanili, musím zároveň ocenit i velmi kvalitní zvuk. Na debut velmi dobré a určitě příslib do budoucna. Desku nelze sice točit „doblba“, lehko by se při své přístupnosti mohla přejíst, nicméně bude v mé sbírce patřit k albům, u kterých, kdykoliv je po nějakém čase znovu v přehrávači otočím, si budu jist, že vím, proč to dělám, a že mě jejich tóny pokaždé něčím osloví.
K recenzi poskytl: Folter Records
