Co jiného může být deprimujícího tak jako svěží doušek nějakého funeral doomového kolosu v těchto parních letních dnech? A přestože prožíváme nejslabší léto za posledních pět let, správný úder plochou monumentální těžké hudby může být velmi mrazícím zážitkem. Moje budoucí dávka osamocení a misantropie ovšem nebyl pražádný gigant žánru, ale ukrajinský experimentální doom se jménem EGO DEPTHS. Tak, mladá krev, říkám si. Ono by to ostatně bylo i jedno, poněvadž tento sub žánr je pro mne močálem prakticky neprobádaným a krom několika dřevených pilířů, jenž vystupují z této hnilobné mokřady se v něm pohybuji zkrátka jen po určených cestách. A co může být horšího a mučivějšího nežli lidská neznalost? Nuže, nažhav se, milý přehrávači, s chutí do toho a půl je hotovo. „Equilibrium Sickness“ začíná hrát…O debut EGO DEPTHS se postaral jeden jediný autor. To je k rozsahu nahrávky docela udivující – téměř hodinový materiál, obsahující čtyři plnohodnotné skladby a cover verzi na My Dying Bride! Zkrátka, co více si přát. A tak jsem se rozjel. Po pár minutách instrumentálna, budujícího pracně atmosféru, jsem byl připraven na ne zrovna příjemný present. Čekajíce morbidně tíživou pohřební atmosféru jsem byl konfrontován s jakýmsi kovovým nazvučením. Plechový zvuk kytar i bicích není tedy skutečně tím pravým ořechovým, co by od této nahrávky posluchač čekal. Ale na druhou stranu, experiment je experiment. Nechme se tvůrce důkladně vyjádřit. Nechybělo málo a již jsem se zase nořil skrze desetiminutovou introdukci k samotným skladbám. Tam totiž skutečně udiví zajímavé/divné zpracování kytar jako takových. Nejde již o nějaké zvláštní nazvučení, spíše o samotný skladatelský kumšt. Party a riffy jsou poskládány velmi originálně a novátorsky snad tak, jak jsem nikdy neslyšel. Nechci použít slovo křečovité, ale na dlouhých hudebních plochách bylo vykouzleno spousta originálních pasáží, které jsou specificky provázány a vůbec postaveny skutečně po svém. První dojmy poslechu byly proto velmi chaotické, doprovázeny mými nechápavými pohledy. Skutečně prapodivná kompozice, dovolil bych si místy říci, že až neposlouchatelná – ale rozhodně zajímavá. Všechny skladby jsou provázány melancholickými údery bubnů, jenž ovšem nedokázaly vyplnit mezery hluchosti. Jednoduše, některé party by si zasloužily o nějaký ten úder navíc, jelikož takto jsem často podléhal dojmu, že nejde o funeral/doom, nýbrž o jakýsi sludge. Těžko posoudit, zvláště pro mne. Samotnou pomalou hudbu umocňují nejrůznější zvuky, lomozy a další udělátka, zajišťující atmosféru tíživou a osudovou. Tedy kdyby taková skutečně byla. Ano, deska tak i působit měla a má k tomu náběh, ale pro mne je skutečně nepředstavitelné, udělat ze zajímavých, téměř rockově konstruovaných pasáží a industriálního zvuku něco takového. Vše do zajetých kolejí by mohl vokál, ovšem i zde jsem s rozumem v koncích. Polohy stupňující se přes klasický monotónní zpěv, přes murmur až k jakémusi téměř blackovému řvaní (místy evokující poslední nahrávku Uaral) jakoby ke zbytku hudby pasovaly i nepasovaly. Ano, toto je zkrátka velmi zvláštní. Vykresleno snad v barvách, jak si autor přál, vše sedí. Jenže já skutečně netuším. Nemohu sloužit – přestože deska má veliký kus potenciálu a je dle mého názoru v rámci žánru velmi ojedinělá, bojím se o necitlivě překročené hranice, do kterých byla původně zavlečena. Pořád zde figuruje slovíčko experiment, ten na druhou stranu však dokázal nehezky nudit a místy bylo utrpení jej vyslechnout do konce. Proto mým pomyslným vrcholem byla skladba „Sear Me“, cover verze na My Dying Bride. Ta dokázala skutečně zaujmout, možná opět i díky jinému nádechu, autorovi této desky tak charakteristickému.
Závěr se od prognóz příliš neliší. Jsem skutečně deprimován a „na dně“, ovšem nikoli díky tíze materiálu, ale právě kvůli možnému překročení meze slova experiment. Příznivci klasických modelů žánru budou asi velmi zklamáni, o to více možná budou potěšeni milovníci divností. „Equilibrium Sickness“ je totiž kouskem ukázkovým. Sami prosím doplňte, zda tak úžasným, či tak otřesným.
