Docela chápu, že do každého z nás bylo již napumpováno nezměrné množství mouder, ale jedno si pamatujte: „Divných věcí není nikdy dost“. Krásně to platí třeba pro naši oblíbenou tetičku hudbu, která právě před mými zraky hýří všemi barvami. Momentálně právě lehce zvláštním obalem alba "Summon" amerického sludge/funeral doomového uskupení BLOODY PANDA (když jsem obal spatřil poprvé, blesklo mi hlavou něco na způsob: „A hle, King Crimson!“), jež upoutalo mou fantazii podivuhodným designem a vůbec celou svou aurou atypičnosti. A potom již následovala frackovská fráze: „A tohle budu recenzovat!", kteroužto jsem zbytek svého vědomí přesvědčil o nezbytnosti a osudovosti této recenze. Dělám tu randál, jako by se jednalo o konec světa?! Tedy vážení, nemá to k němu daleko!

Na druhou stranu, podivnost skutečně nestačí k tomu, abych tu pěl ódy. Je potřeba si ujasnit, co od hudby čekám, na co se těším a co bude/nebude splněno. Naservírováno mi bylo dost. Zpočátku dokonce tolik, že jsem nestačil hudbu hltat; poctivé pohřební melodie se silnou atmosférou, podložené jistou dávkou psychedeličnosti a jinakosti. Tato kompozice totiž po prvních posleších nebudovala klasický model "standardního funeral doomu", ale zaváděla na zcela jiné myšlenkové a vkusové partie. Album "Summon" skrývá ve své podstatě velké množství potenciálu. A já bych rád zasuploval coby malý klíček k této hudbě. V první řadě musí každého udeřit přes sluchovody použitý typ vokálu. Čistý, velmi éterický zpěv (produkován mladou a talentovanou Yoshiko Ohara), evokující východní média, rozhodně patří k něčemu, co skutečně hudbě BLOODY PANDA dalo neuvěřitelný feeling a pocitovost. Dokonce bych se i vsadil, že velmi umocňuje a prohlubuje zážitek z hudby, dodává jí vizionářského a spirituálního rázu a v jistých momentech se skvěle doplňuje s doprovodným zlověstným řevem na pozadí. Usedavý nářek či monotónní polohy se podle nálad střídají na ploše pomalých, pohřebních bubnů (mimo jiné se skvělým dozvukem), ponurých riffů a vlečících se občasných varhan - dokonalý stav propadání. Vedoucí kytarová linka učaruje a potěší svým krásně dlouhým zvukem plným barev a odstínů, přímo zářivým a osvěžujícím, jak světlo pronikající okénkem do hladomorny. Zpětný efekt celého tohoto procesí je navýsost podařený, za vše může mluvit hlavně skladba „Miserere“, která se svými dvaceti jedna minutami tvoří páteř celého alba. I přes svou délku je nesmírně propracovaná a po martyriálnějších pasážích dokáže pohřbít a osvěžit zároveň. Můj zájem upoutalo i velmi efektivní budování atmosféry, ať již u zmiňované skladby, či i u kratších kusů "Summon". Skutečně pomalá a o to trýznivější záležitost, nešetřící na jisté fatalitě a neodvratnosti. Tohle postupné vršení kamenů na mohylu působí při hodně soustředěném poslechu téměř jako vlastní pohřeb. Naprosto úchvatný pocit být součástí takto specifické hudby a být jí vydán na milost a nemilost. Pokud bych měl srovnat s předchozí deskou „Pheromone“, tak v jistých ohledech ji velmi překračuje. Kapela za dva roky vývoje probloudila od svého debutu nezanedbatelnou cestu, která je znát z každého milimetru zvukového nosiče. Ať již mluvíme o pohlcujícím zvuku či velmi solidních hráčských (a zvláště pěveckých!) výkonech, nemohu sáhnout vedle.


Neshledávaje na desce téměř žádná negativa, nezbývá mi, než zalovit ve vyšších partiích naší stupnice a vytáhnout vyšší cifru. Je opravdu potěšující, vidět kapelu v tak dobré kondici, ne-li na vrcholu svých hráčských sil. Proto bych docela rád apeloval na ty, kteří jsou i po přečtení stále na pochybách, že "Summon" rozhodně není krokem zpátky a skutečně si minimálně tři zasněné poslechy zaslouží. Tohle totiž není nerozumně investovaný čas nebo peníze, tohle je v mých očích výhra v loterii. Kvalitní a osobitá deska, ne jen další pokračovatel klasických manýrů. Zkrátka a jednoduše: „Někdo pohřbívá po svém.“