Na skok se vrátím do roku 2003. Na sklonku toho roku totiž vyšla deska „Werewolf Training“ tehdy téměř neznámé formace BLOODLINE. Myslím, že nepřeženu tvrzení, že pro některé posluchače se stala jednou z nejzásadnějších nahrávek, které vznikly na švédském kontinentu po roce 2000. Jistá kvalita se dala předpokládat již od počátku, neboť členové BLOODLINE účinkují mimo jiné například v Setherial, Shining, Diabolicum či Naglfar. To je jistě částečnou zárukou kvality, invence a poutavosti. WT se tak v očích některých posluchačů a recenzentů stal velmi váženou komoditou švédské metalové scény. Jenže jak rychle se objevili, tak rychle se po nich i slehla zem.

Zástupy fanoušků prosili, žadonili a doufali, že to nebyl první a poslední počin, který BLOODLINE vydali. Světlo naděje zasvitlo o čtyři roky později, když kapela ohlásila vydání EP „The Citadel of Everlasting Tyranny“. Světélko však bylo pohlceno temnotou, neboť se jednalo pouze o půlhodinový ambientní song, v kterém Myron C. Fagan mluvil o tajném společenství Iluminátů. Prostě žádný metal, na který se tolik lidí těšilo. Nastalo další klidné období. Nikdo už ani nedoufal, že by se mohlo něco stát.

Zlověstné ticho před bouří bylo roztrháno na cucky těsně před začátkem letních prázdnin. Svět totiž obletěla zpráva z MySpace, která mluvila o nové desce, jež je již kompletně nahraná a jen čeká na své vydání. Nejen já jsem povyskočil ze židle radostí. „Hate Procession“, jak je deska nazvaná, by měla vyjít co nevidět.

A taky že ano. Nešlo o žádnou novinářskou kachnu či vtípek ze strany tvůrců. Poslední dva měsíce otáčím limitovanou verzi „Hate Procession“, která se od klasické liší v tom, že obsahuje dva bonusové songy a je samozřejmě vydaná v digipackovém balení (či na vinylu). Dost však bylo keců okolo, které s deskou nesouvisí. Vrhněme se na rozbor díla, jež očekávají stovky lačných uší.

Většinu z vás nejspíše bude zajímat, jak moc se HP liší od WT. Rozdíl je znatelný již od prvních poslechů. Odlišný zvuk, jiný vokál a také styl kompozic a jejich rychlost. Nový BLOODLINE si více libují v pomalejších pasážích, které mají právě s vokálem navozovat pocit beznaděje a útrap. Důraz je kladen na přísnost, možná by se dalo mluvit až o diktatuře. Militantních vlivů je na albu nespočet. Nemluvě o válečných projevech vůdce Třetí říše. „Hate Procession“ je neustále prokládáno různými proslovy z dokumentů či filmů. Většinou fungují jako uvedení do děje skladby. A když už je řeč o jednotlivých zásecích, i v nich je mnoho odlišností. Úvodní dva (více jak desetiminutové) eposy, kombinují černý kov s industriálním nádechem a vojenským feelingem. Chvílemi se člověk nestačí divit, kam se až může vydat jeho představivost. Každý to samozřejmě vnímá jinak, ale já se nemohu zbavit dojmu, že se tvůrci snaží navodit atmosféru koncentračních táborů a přísné disciplíny. Po ambientním intermezzu „The Stampede“ se opět vracíme k metalu, ale tentokrát trošku přitvrdíme. Tempo už není tak vleklé a na povrch se začínají více škrábat blackové motivy. „Jerusalem Addio“ nabízí více intenzivní zážitek, který mírně připomíná skladby z minulého počinu.


Celkově je druhá půlka desky agresivnější. Mým favoritem je následující track „Day of the Vulture“, který si mě absolutně podmanil zatraceně přísnou činelkou. Na ty jsem já dost ujetej. Monotónní motiv se silnou podporou klávesových ploch má velmi výrazný nádech prohnilosti a špíny. Závěr skladby se tak táhne, že chvílemi přemýšlím o přepnutí na další. Šílená útrapa v hudební formě. Sedmá „Total Peace“ je opět jen outrem, kde šílený farář káže svým ovečkám o zabíjení žen a dětí. Co lepšího taky na závěr.

Jak už jsem v úvodu naznačil, měl jsem možnost poslouchat limitovanou edici, na které jsou ještě přítomny další dvě skladby. První bonusovka je však jen dlouhým tichem s malým prologem. Poslední zásek, v podobě „skryté“ skladby, však nebudu rozebírat. Považuji ho totiž za zajímavé zakončení, které by nemělo být prozrazeno.

Nerad bych čtenáře trápil dlouhým textem, takže se radši vrhnu na poslední odstavec. Shrnout však „Hate Procession“ do několika vět je téměř nemožné. Deska je totiž poměrně náročná na poslech i zažití. Předpokládám, že mnoho fanoušků „Warewolf Training“ bude zklamáno. Jiným však bude HP po chuti. Já jsem někde mezi oběma extrémy. Je několik prvků, které mi na desce nesedí, ale na druhou stranu, to tak asi samotní tvůrci chtěli. Po dlouhém čase, který sem však albu věnoval, ale musím konstatovat, že se BLOODLINE opět povedlo vytvořit desku, kterou budete na black metalovém poli jen těžko hledat. Atmosféra je po celou hrací dobu úchvatná a poutavá. Já osobně dávám albu silnou sedmičku, za kterou se rozhodně nemusí stydět, ba právě naopak. Je rozhodně zasloužená.