Hledat a najít. To je umění. Touha po něčem hudebně naplňujícím, svazujícím a osvobozujícím zároveň mě přivedla pro jednou opět do Švédska. „Suicide rock/metal? To nevypadá věru špatně." říkal jsem si, maje před očima krásně zahnívající cynickou ikonu uchvacujících Lifelover. Debutní album? No tedy, na to se podívejme. A možná by byl hřích se po tom nepodívat. A takto zhruba začala má hudební či spíše nerozhodná a neklidná křížová cesta na redaktorskou Golgotu. Fakt, že nemilosrdný tikot hodin oznámil před chvílí desátou hodinu, nechť je toho důkazem. Není příjemné hodnotit rozporuplný materiál; často dotyčný kritik neví, zda ubral či přidal právem, posoudil a zvážil všechna možná zákoutí. S tímto vším si nejsem do poslední chvíle jist, a protože nerad střílím od boku, vše se tak divně protahuje až do dnešních pozdních chvil. A tak, obraceje v myšlenkách stále dokola některé pasáže "Eufori", přemýšlím nad nejschůdnější cestou, kterou zvolit ke zdolání této nahrávky. Že Vás napínám? No, tak prosím! Ukončeme tenhle zbytečný úvod.

Důvod mých duševních rozporů je až naivně prostý. Člověk by zprvu očekával začínající skupinu dekadentních umělců, jež naservírují obstojné depresivně metalové demo, črtající přibližný vývoj hudebního tělesa. Tyto první výstřely na západní frontě hudebního pekla jsou vnímány poměrně kontrastně. Jsou tací posluchači, kterým zásoba těchto prvotin slouží coby krvavá koupel a s radostí si v ní zaplavou jako jedna nejmenovaná šlechtična; pak jsou ovšem ještě lidé, kteří z jistého důvodu chtějí čekat a sklidit ovoce, až když vyzraje. A teď před oba tyto tábory specifických posluchačů vhoďte rovnou debutní album. Mírný šok. Člověk neví, zda očekávat nadějný pokus, nebo již přímo narozené nemluvně. A APATI mi situaci neulehčili ani v prvním dojmu. Jenže pak přichází na řadu hudba a to se teprve připravme na skutečný rébus. Nahrávka jednoznačně překvapí od první chvíle. Tohle totiž nezní jako demo - zvuk dosahuje vkusných výšin, technická práce zní od první chvíle akceptovatelně a nic nenese punc klasické DSBM nahrávky. Na první pohled je tedy nahrávka svá a originální. A co druhé přiložení kaleidoskopu? Stačí zalovit v rukávu a hned tu mám své eso. Přesně tohle a přesně takhle jsem to už slyšel! Kde? K tomu se dostaneme později.

Nahrávka vyzrálé podstaty nabízí několik ploch a úrovní. V první řadě tu blackmetalovou. U ní bohužel musím poznamenat, že je plochou doslova a do písmene. Suchá a neuvěřitelně hluchá. Což o to, kytara netvoří špatně, není zle nazvučená a snaží se i o složitější postupy a experiment. Nicméně nezní to tak, jak by mělo. V kontextu i relativně rozpracovaná pasáž vyznívala neskutečnou nudou. Hudební kompozice je poskládána skutečně zvláštně, takové hudební chození kolem horké kaše. Zkrátka ne a ne trefit cíl a darovat celé hudbě spád. Netvrdím, že party nejsou kvalitně zahrané, nicméně jsem se nedokázal přinutit k tomu, aby mě i bavily a přitáhly moji pozornost. Další podražení nohou přišlo s bicími. Když se totiž hudba vlekla a kroužila jako sup nad umírajícím nebožákem, soustava bubnů se pomalu předháněla v rychlosti. Když naopak nastal čas pro rychlejší pasáže a kytary začínaly znít dobře, přišel podivný útlum kouzlící akorát nerytmicky pomalý doprovod. Vokál, evokující pana Vikernese, k tomu nejlepšímu a zabijáckému rozhodně nepatřil. A když se občas ozvalo až jaksi Kvarforthovské "Uhmmm", dobře jsem věděl, kam autoři chodívali pro vodu. Tahle nahrávka je možná jiná než většinová tvorba žánru, ale svá zcela určitě není. Rozhodně z ní bylo cítit více z několika švédských (hudebních/ žánrových – takhle to vyznívá, jako bys Varga považoval za Švéda) ikon (z nichž dvě jsem tu již nenápadně naťukl) než ze sebe sama. Hrát a snažit se znít jako někdo přede mnou má jistě vhodný revivalový potenciál. Ale tady se jedná o žánr, v němž by většina skupin měla znít specificky, každá jinak a každá po svém. Nedokáži si reálně představit, jak mohu vnímat skupinu, jež používá vlastní dekadentně-psychopatický textový vklad na poli hudby, co byla "vypůjčena" od někoho jiného. A i přestože APATI nepatří do škatulky špatných muzikantů, je to v mých očích nudné a navíc neosobní. Ač mě to mrzí, z blackmetalového hlediska jde o jasný podprůměr, tak to zkrátka cítím. Naštěstí tu máme ještě další dvě roviny hudby. Začněme rovnou tou z mého úhlu pohledu méně vydařenou, neb nejlepší má vždy přijít až na konec. Ambientní vložky a hladiny zdaleka nejsou tak nedotažené jako ty metalové. Jsou o mnoho decentnější a atmosferičtější, na druhou stranu již ne tak virtuosní, což by až tak nevadilo, respektive vůbec. Ovšem co vadí o mnoho více, je opět jistá hluchost. Místy míra ambientu překypuje energičností a má zajímavou výpovědní hodnotu, často však taky mlčí a neříká naprosto nic, krom toho, že zkrátka nebaví. A i sebehezčí nefunkční pasáže jsou k ničemu. Zkrátka, ač třeba na samostatném albu by mohly působit tyto prvky kvalitněji, zde v této kompozici ztrácí jak svůj účel, tak šmrnc. Tudíž půl na půl. Avšak hned tak od tématu nepůjdeme. Tyto části totiž koketují značně i s rockovým klidem a harmoniemi. A konečně začnu i chválit. Pokud mne dokázalo něco přišroubovat k židli, abych se dokázal soustředit na toto podivné dílo, byly to právě impulsy a melodie rockové kytary či akustické vybrnkávání. A mohu potvrdit, že tudy cesta vede a jistě i v budoucnu na této parketě skupina zaboduje, pokud sem nasměruje své kroky. Přestože to působilo zábavně, vygumoval bych švédsky namluvené pasáže, kde je cosi drmoleno monotónním hlasem (kdepak jsem to jen slyšel?), takový malý rušivý element, který je našroubovaný snad do každé klidnější pasáže. Prověřím-li to celé ještě jednou, skutečně - kytarové pasáže vedou, byť bych jich ocenil více. Technika kvalitní, výjimečně jedna z pasujících a nerušících částí. Je mi líto, že je nedokáži vystříhat.


Co konečný verdikt? Máme tu vesměs kvalitní nahrávku. Je natolik dobrá a odlišná od standardu, aby byla alespoň průměrem. Na straně druhé je toto album nedotažené do konce, plné vycpávek a zbytečností, takže nemá vlastní identitu na to, aby bylo lepší nežli průměr. Jak s ním tedy naložit? Hrozně rád bych "Eufori" doporučil, ale prostě to nejde, přestože tato deska si své fanoušky již našla a jistě najde i další. Ta neuvěřitelná rozhádanost a neucelenost působí hrozivě prázdně, jako zývající ústa. Ač se to někomu nebude zdát, pětka je ostatně taky hezká známka. Minimálně zajímavě navnadí k opatření nahrávky a já doufám, že se ke mě dostanou i nějaké čtenářské názory a hodnocení. APATI se nepovedla špatná deska, jen hodně tragická. Na druhou stranu, budu to já, kdo by si je rád vzal na paškál i u alba číslo dvě. Věřím, že to bude úplně jiná písnička.