Bohužel, tento žánr v podobě, jak ho hrály kapely typu zmíněných slavných Norů, má svá nejslavnější léta za sebou. Stříbrná Luna již tolik nevybízí vlky k vytí, chlad mezihvězdné prázdnoty trochu zteplal a netopýr, letící za zvuků tajemných melodií přes elfí remízek, se přejedl svatojánských mušek, přestal mávat křídly a skončil zabořen v pekárně na lembas.
Co praští do uší hned při první skladbě, jsou však klávesy. I ty nejlepší motivy totiž s odstupem času trpí určitou mírou primitivismu, zpočátku v nadšených dobách braného jako součást jednoduchého "pohádkového" kouzla, posléze zdupaného naivní vyumělkovaností, což je přesně případ první skladby. Triviální, doslova protivné klávesy a riffování, odrazující od dalších kusů.
Ty však nepůsobí vždy natolik kolotočově a místy dokonce nabízí i velmi slušný poslech. Například třetí "Black Stars", kde klavírek funguje jen jako nenápadný dokreslující prvek, nikoli jako ústřední lamač ženských srdcí, a kde se o působivou majestátní atmosféru a slušný tah na branku starají kytary. Což je přesně cesta, která PERVERSUS sluší nejvíc. S trochou nadsázky by se dalo říct, že čím méně tato symfonicko-blacková kapela hraje symfonický black, tím lepší hudbu od ní slyšíme.
Až na zmíněnou výtečnou třetí skladbu a záblesky kvality deska bohužel nepřekračuje rozměr kvalitní lokální kapely, která pouze zručným způsobem kopíruje známou hudbu. Při přehlédnutí nevydařeného úvodu lze desku doporučit jako mírně nadprůměrné rozšíření hudební kartotéky, jež ve vás ale těžko probudí touhu pouštět si ji opakovaně. Leckterý mladinký Ivan jistě chodí o pátečních večerech za pár kopějek do tamních prdíren, aby mohl ve tmě za hudebního doprovodu PS šahat Natašám na zadky, nicméně já o této kapele nebudu za chvíli vědět.
