Občas se vyplatí těšit! Nemyslím tím nechat se uspat vydavatelskými sliby ze všech stran, ale prohrábnout se tou neskutečnou záplavou a vybrat několik interpretů, které dle vlastní vůle shledáváme za velmi mile znějící našim uším. Volit podle svého. Jedno z alb, jež v současné chvíli mírně neobratně hodnotím, patří díky šťastné náhodě a svému potenciálu skutečně k tomu nejlepšímu, co mi může hudební průmysl poskytnout. Aby taky ne. Dámy a pánové, Erdmann a Petterson, Triarii a Ordo Rosarius Equilibiro, válka a něha, pompa a dekadence… To přesně je TriORE, společné snažení těchto dvou výtečných interpretů. Zdá se Vám tato kombinace nesourodá a šokující? Není třeba se až tak obávat, oba projekty již ušly po svém boku také část cesty a „The Three Hours“ je tudíž ukázkou, kde tuto spolupráci můžeme vidět a ocenit v jakési definitivní rovině. Pokud nedáte dopustit na jednoho nebo druhého z umělců, určitě čtěte dále. A Vy, co slyšíte tato jména prvně? Možná hlavně pro Vás je tato dnešní malá návštěva. Co dodat? Maximálně tak frázi o očištění obuvi o rohožku a vypnutí mobilních telefonů…

„The Three Hours“ se může pochlubit celou řadou kladů. Prvním z nich je nesporně povedená kombinace zdánlivě protikladných témat. A tak jako zdobíme mísu s ovocem nejrůznějšími barevnými kombinacemi, i zde dochází k průběžnému vrstvení jednotlivých aspektů. Monumentálnost a osudovost v pozadí proplete elegantně španěla či melancholický klavír, odzbrojující okenice hluku a chorálů prozáří decentní zpěv, mrazivý a hřejivý zároveň. Máme co dočinění s působivým průřezem tvorby obou interpretů – aspekty a charakteristické vlivy se zachovaly a rozvinuly v krásném apokalyptickém květu. Baladičnost a poetičnost snoubící se s pochodovým rytmem a chladem dlažby na náměstí byla trefou do černého. Album zbytečně nesladí, ostatně to ORE nikdy neměli v popisu práce a jsou-li zde zlí jazykové, nechme je mluvit. Vykresluje spíše jakýsi intimní motiv na pozadí závažných tíživých okolností a situací – pocit blízký posezení v tiché podzimní zahradě, když všude kolem zuří válka století. Hudebně jde o velmi vyzrálý počin, vždyť ani autoři nejsou žádnými začátečníky. Gradace a budování drtivého kolosu je Erdmannem provedeno navýsost excelentně – není to pranic levného; velmi s citem provedená hudba, ničivá a šokující, asi jako úder kladivem do křehké makety města. S jedním drobným detailem…v tomto městě se nachází posluchač. A tak zatímco si to uranovým nebem promenádují létající pevnosti, poslech se vkrádá po akustické lince kamsi mezi padlé listí a neupravované sošky, kde v jakémsi posledním záchvěvu naděje a hřejivosti chráníte v náručí pro Vás tak důležitou osobu opačného pohlaví. Takový finální pohřební pocit záchrany něčeho téměř mrtvého… Už jen ty sirény chybí k pocitu naprosté ponurosti, avšak ty si člověk snadno domyslí… Tohle neuvěřitelně barevné spektrum, využívající i bizarních odstínů, však zdaleka neoplývá kýčem, jak by se mohlo zdát z mých představ. Hudební plocha není zaplácána zbytečnostmi, klišé, neoriginálnostmi a vycpávkami. Působí maximálně přirozeně, prolíná se s lehkostí a grácií z jednoho koutu do druhého. Jen máloco jde v tomto koloritu vytknout.


Verdikt k této společné práci je nadmíru pozitivní. Povedlo se totiž album, které kombinuje přednosti obou interpretů v tak nerušivém poměru, že prakticky není příliš poznat, kde končí práce jednoho a začíná druhého. Album má spád, osudovost, hebkost pohlazení i morbidní odlesk čehosi neuchopitelného. A fakt, že jde v každém směru o něco nového a neokoukaného, je myslím ta nejlepší třešnička na poháru. Zaposlouchejte se… jistě nebudete litovat…