Když v malé zemičce jako je Island dokáže vyrůst taková hvězda, jako jsou SÓLSTAFIR (označení „hvězda“ je subjektivní, neboť album „Köld“ točím stále dokola a dokola a dokola….), proč by se ono kouzlo nemohlo přenést i na mladší následovníky? Jednu alternativu bych tu měl již nyní, i když ještě zdaleka nedosahuje těch nejvyšších kvalit. Parta mladých studentů se zhlédla v moderní fúzi mezi doom metalem/ hard corem a sludge a v průběhu loňského roku se jim povedlo vydat debut u amerického labelu Milkweed records, což je pro ostrovní partu rozhodně velký úspěch, byť se jedná o label skromnějších poměrů. Pro islandskou kapelu je však každý kontrakt velkým úspěchem, konečně SÓLSTAFIR by mohli o tom všem vyprávět bajky na dobrou noc...

Kam tedy přesně začlenit tvorbu CELESTINE? Někam na pomezí kapel CULT OF LUNA, A STORM OF LIGHT a dost možná, že i kluci z FDK by měli z tvorby Islanďanů radost. Kapela totiž po instrumentální stránce rozhodně nepokulhává. K tomuto zjištění v podstatě stačí několik vteřin z úvodní skladby „Les Autres“... Po hříchu se však jedná o velmi vysoko nastavenou laťku, které se posléze ani jedna z následujících skladeb nepřiblíží. Kadence nápaditých motivu je často slepována „vatou“ a když tento proces probíhá po tři skladby v kuse, pomalu ale jistě se začne dostavovat pocit nudy. Dalším negativem rozhodně je až úzkostlivá zabředlost do středních temp, ze kterých se kapele nechce ani na jednu či druhou stranu. Pochmurná nálada celé kolekce je tak vyjadřována pouze corovou „ukřivděností“ a depkou „ze všeho se vyřvat“, což v komplexním měřítku rozhodně nestačí. Vokalistův žalozpěv-žalokřik je rovněž v zásadě kvalitní, ovšem na zvolený žánr poněkud méně variabilní. Za chybu rovněž považuji jeho nestandardní „vytaženost“ před nástroje samotné, nechce se mi věřit, že tohle přesně bylo účelem. V obecném měřítku je však zvuková kvalita alba na té nejvyšší úrovni, a jelikož jsem desku poslouchal několikrát ve sluchátkách, povšiml jsem si vcelku zajímavých „vychytávek“. Tak např. v punkově načichlé „Ghost Orchid“ se objevuje prazvláštní klapání... Přiznávám se, že jsem si sluchadla několikrát sundal a dokonce se díval směrem ke dveřím... Posléze jsem zjistil, že tento efekt je součástí bicí soustavy, jelikož se opětovně objevuje i ve skladbě „I Am The Destroyer“, tentokráte v o něco hlasitější formě.


Za povšimnutí rovněž stojí momenty, které jsou k postřehnutí především v úvodních skladbách, kdy jeden z kytaristů nezakrytě využívá jeden z fíglů, kterým se proslavili američtí MACHINE HEAD na debutové desce „Burn My Eyes“. Zpětný zasekávající riff jsme kdysi nazývali „destrukce krysího ocasu“ a právě CELESTINE ho zde několikrát zcela nezakrytě využili. Těžko říci, jak se k tomuto fíglu dostali, ovšem dovolil bych si tvrdit, že v tomto případě se skutečně jedná o vědomé uzmutí... (nic ve zlém).

Po sečtení plusů a mínusů však musím album „This Home Will Be Our Grave“ přece jen pochválit. Když k tomu ještě přidáme fakt, že se jedná o debut, není co řešit. Příště bych uvítal širší rozmanitost, chut se do hudby více položit a v neposlední řadě by CELESTINE prospěl variabilnější vokál... Vyčkejme na následovníka...