O téhle ikoně norského black metalu by se toho za poslední dva roky dalo napovídat mnoho. Známou kauzou počínaje a novou deskou „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ konče. Pojďme se skrze řádky této recenze podívat z části na oboje. Každý, kdo se o GORGOROTH v poslední době trochu zajímal, musí vědět, že orchrannou známku nakonec vybojoval její právoplatný vlastník Infernus, že bývalí kolegové Gaahl a King přejmenovali svoji kapelu na God Seed (což vlastně mohli udělat hned a ušetřili by sobě i fanouškům nervy – pozn.autor) a že následně Gaahl úplně opustil metalovou scénu. Ale zpět k Infernovi. Ten si do kapely přizval „staronovou“ sestavu, ve které můžeme najít jednak bývalé členy GORGOROTH – Pesta a Tormentora, a potom také nováčky – Bøddela a Tomase Asklunda. Sestava to je skutečně zajímavá a v příštích letech může kapele jen prospět. Ale proč až v příštích letech? Odpověď je jednoduchá – veškerou hudbu na „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ totiž složil Infernus sám.Hned při prvním letmém seznámením s osmou řadovou nahrávkou musí dát posluchač za pravdu Gaahlovi s Kingem, kteří se před časem nechali slyšet, že v poslední době (rozuměj v poslední době bývalé sestavy – pozn. autor) nebyl Infernus tím, kdo by se podílel na skladatelské stránce GORGOROTH. Nové album se totiž ani náhodou nedá nazývat následovníkem „Ad Majorem Sathanas Gloriam“. Nyní máme co dočinění s nahrávkou, která vzdává holt staré black metalové škole z počátku let devadesátých. Pryč je hutný a majestátní zvuk, kterým byly poslední nahrávky charakteristické, pryč je ukrutná zlověstnost, která oslovovala masy a dělila posluchače na dva nesmiřitelné tábory. Infernus je nyní znovu pevně v okovech undergroundu, což má logicky své klady i zápory. „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ je jasným odkazem první éry GORGOROTH, avšak s velice moderní produkcí. S odkazem na charakterictické vyhrávky a stavbu skladeb tak, jak je známe z těch nejlepších let.
Devatero skladeb a půl hodinku hracího času otevírá „Aneuthanasia“, která ale bohužel plní spíše roli zavíráku. Po celé dvě minuty se mydlí ve vlastních splaškách - ne a ne najet na kloudnou vlnu. Popravdě jsem měl po tomhle seznámení z dalšího působení desky trochu strach. Naštěstí se už s zřejmě nejsilnější a nejpůsobivější dvojkou „Prayer“ dostáváme z průseru o několik kvalitativních latěk výše a zde „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ zůstavá až do samého konce. Částečně si pod sebou novinka řeže větev ještě tím, že je většina skladeb charakteristická pouze podle prvního riffu. Se zbytkem by totiž nebyl větší problém volně manipulovat mezi ostatními skladbami. Jinými slovy – naprostá většina půlhodinového mateiálu po nějaké době sklouzává do podobných, leč kvalitou stále nadprůměrných, poloh. Občas mi přijde, jako by Infernus vycházel u všech skladeb ze stejné šablony, kterou jen trochu obměnil. Na druhou stranu máme z hrdla Pesta opět co dočinění s poctivým black metalovým vokálem, který mělo plno příznivců kapely tak rádo.
Co se týče zmiňované produkce, jednoznačným negativem je částečná sterilnost nahrávky a triggerovaná bicí souprava, což ubírá „Quantos Possunt ad Satanitatem Trahunt“ na driveu, na který jsme byli z minulých let zvyklí. Na druhou stranu se však Infernus nebojí ukázat všechna pozivita i negativa své skladatelské potence, které jsou v tomto případě dokonale čitelné.
Musím uznat, že mě z počátku nejvíce mrzelo to, že jsou GORGOROTH v roce 2009 opět obyčejnější black metalovou kapelou, jež se díky ne úplně zdařilé produkci občas lehce topí ve sterilitě a nemá takříkajíc takové koule, jaké mívala. Ono asi není úplně jednoduché po letech tvůčí impotence stvořit cosi převratného. Osobně jsem rád za feeling starých nahrávek GORGOROTH v čele s perlou „Prayer“ a věřím, že pokud příště nechá Infernus ke skládání přičuchnout i ostatní členy kapely, budeme mít opět co dočinění s první ligou norského black metalu. Letos kluci splnili plán na 2/3, alespoň v mých očích.
