Jsou na světě alba, kterými kapely útočí na různá místa posluchačovy duše. Některá jdou přímo na věc a nějakým způsobem vás zasáhnou, chytnou a nepustí. Druhou skupinou jsou pak ty desky, do nichž je potřeba se nějakým způsobem vpravit, naposlouchat je a dostat je pod kůži. „Apathy“ německých TODESKULT bude jistojistě patřit do této druhé skupiny. Jistě, vždy záleží na způsobu, jakého ta která skupina pro svůj záměr použije. Tak třeba právě tihle Němci jsou na první poslech nesnesitelní. Vždycky jsem si myslel, že mi bude stačit nějakých osm poslechů (řekněme, že je to takové mé minimum, než se vůbec do recenze pustím), ovšem u dnes recenzovaného počinu to nestačí. Tak tedy recenze přichází po půl roce a s ní i několik zjištění.

Proč se vlastně přes práh téhle desky dostává tak špatně? Začněme třeba délkou jednotlivých kompozic. V podstatě vše, co lze na novice slyšet, myšleno ve smyslu skladeb, trvá deset či více minut. A při použití účelových kombinací v podstatě jednoduchých kompozic, s (dle mého názoru) ne vždy přesnými a až přílišně vytaženými bicími jednoduše, vytváří v posluchačově škebli zmatek. Abych vysvětlil, oč jde v případě bicích… Ty tvoří značně disharmonické monobloky, které mi přijdou až nepatřičně zasazené do kytarových linek zachovávajících určitý řád, a tak se jednotlivé tracky prostě tříští na kusy. Na druhou stranu je potřeba si ovšem přiznat, že pokud sleduji kytarovou linku, zřejmě se mi nedostává nic vyjma prosté ubíjející nudy. Zkusil jsem to nesčetněkrát třeba v případě druhé „…dem Menchen Ein Wolf“ a výsledek byl pokaždé stejný. Tolik ke vpravení se do desky. S šestým, sedmým poslechem ovšem začínám přicházet celkem minimalistickému přístupu na chuť a slyším i věci, které jsem před tím nevnímal. Tak třeba u právě zmíněné dvojky náhle vyběhne tklivá zajímavá akustická vyhrávka a nějaký smysl z hudby najednou cítím. Jen je opravdu škoda, že atmosféru totálního sebetrýznění tvořenou nejen kytarou, ale především Neideckovým vokálem, sráží a kouskují ty nešťastné bubny. Jinak zpěvákův projev je nejspíš nejsilnějším prvkem, který vlastně táhne celé album do vod ponurého sebezničujícího depresivního šílenství. Při troše nadsázky by se například o první „Where Discomfort is Lurking“ dalo říct, že v ní jde vlastně jen o jediný takový prvek, jinak je skladba vcelku „veselá“, což se rozpozná ale až po mnoha a mnoha posleších. U mě se tak děje ve fázi číslo dvě, v té, ve které se mi album vcelku začíná líbit a všímám si i několika originálních prvků v průběhu celé desky. Jedním takovým je například pasáž kolem páté minuty „Inviolable“, zde to krásně ladí a já jen tak zírám ze dna svého hrobu na mraky potahující nebe nade mnou. Tahle skladba má „něco“ do sebe, a přesto v závěru cítím plíživé fádní závany nudy. Obecně nadšení z celého alba vyprchává poměrně rychle a původně zajímavé „epické“ songy se opět jen mění v nudu s občasným probleskem nějakého nápadu. Podezřívám z téhle skutečnosti najednou nejen délku jednotlivých kompozic, ale i podobně volené tempo a tak nějak nedotaženou skladatelskou práci, kdy si tuhle jedu riff ve čtvrtinách, střídám ho osminovým, abych se zase vrátil ke čtyřkám a to je přinejmenším ubíjející, ne-li rovnou mysl prznící. Nastává fáze tři a závěrečné tři poslechy produktu „Apathy“. Situace není stejná jako před půl rokem, prošel jsem celkem třemi divnoobdobími s touto plackou, a tak výsledek nemůže být tentýž.


„Apathy“ je deskou, která se špatně otevírá, ale pak si Vás nějakým nepochopitelným způsobem omotá kolem prstu, zaujme, něco sděluje a ve druhé fázi se i líbí. Ta ovšem trvá jen krátce a je přebita třetí, v níž převládají spíše nedostatky a vy se tak vůči tomuto počinu stanete apatickými (nebylo to snad smyslem?). Vypadá to, jako když v nějakém zašmodrchaném provaze hledáte dlouho začátek, abyste lano dokázali rozmotat a když se vám to podaří a dostanete se na jeho konec, zjistíte, že nic které bylo před provazem, je i za ním. Netvrdím, že to tak bude mít každý, třeba se někomu podaří při poslechu desky z provazu uplést smyčku a …, ale u mě je to jen průměr. Půlbod nahoru dávám jen z důvodu, že album drželo mou pozornost půl roku, než jsem tuhle recenzi vůbec napsal. K poslechu tohoto dílka se ale nejspíš vracet nebudu.