Není to dlouho, co jsem vychvaloval plodnost francouzské scény a mám tu další záležitost, která stojí za pozornost. Jedná se o kapelu CELESTE, která letos vypustila do světa desku „Misanthrope(s)“. Až následně jsem se dopídil, že už je to jejich třetí počin. Loni vydali „Nihiliste(s)“ a rok předtím „Pessimiste(s)“. Kluci se toho, jak je vidno, nebojí. Předchozí tvorbu jsem prozatím neslyšel, ale svou mezeru si rád doplním, protože věřím, že starší počiny budou neméně zajímavé. K desce jsem se dostal doporučením, že se jedná o jakýsi mix blacku a hardcoru, což ve mně vzbudilo nemalý zájem. Po prvním poslechu jsem však zjistil, že to tak jednoduché spojení nebude… První poslechy se podobaly spíše roztrhaným snům a vzpomínkám, které se nedaří spojit v nějaký ucelený příběh. Šílená kombinace post blacku / hardcoru a tu a tam nějakého sludgeového momentu. Vždy jsem zachytil jen útržek, který se dařilo „pochopit“ a pak přišel další. Ten zafungoval jako rána do obličeje a zase jsem byl sveden z cesty. Až další a další poslechy začaly jako lepidlo spojovat vše dohromady. O to více se mi dařilo proniknout do atmosféry této temné a intenzivní nahrávky. Její okamžitý začátek a stejně useknutý konec mě zprvu šokoval. Jako byste se probudili uprostřed koncertu a následně upadli po padesáti minutách do komatu. A při každém poslechu znova, jen s tím rozdílem, že tohle se již opakuje a trošku si to dokážete zmanipulovat. Nával hlasitého šílenství je však silným nepřítelem. Deska se jakoby brání proti oposlouchání. V mém případě se jí to daří k***vsky! Odolává a odolává. I teď, když sepisuji tyto řádky, vím, že nejsem u „šťastného“ konce. Ale jedno vím určitě. Že už i teď mám dostatek důvodů, proč se s vámi o „Misanthrope(s)“ podělit.
Hledáte-li desku, která vás bude po dlouhých zimních večerech zahřívat na duši, zatímco se vám nohy budou hřát u kamen, našli jste. Jste-li milovníci „post“ záležitostí, možná z toho budete mít i malou (duševní) erekci. Chcete-li se zavřenýma očima prožívat každý úder bicích, každou další gradaci a vazbení kytar, zaplesáte radostí. Nebo pokud máte zájem o to, vyřvat si společně s Johanem hlasivky, jste na dobré cestě. Chcete další důvody nebo vám tento krátký výčet stačil? Jako návnada doufám ano. Rád bych se totiž dostal spíše k mému subjektivnějšímu názoru. Album na mě zanechalo dojem a o ten bych se rád podělil. Co mě napadá jako první je rozhodně fakt, že deska je blacková jen z velmi malé části. Navíc mi jakýmsi způsobem, možná špatně, ale i tak připomíná norské Khold. Určitý drive a způsob vyjádření se nedá CELESTE odpárat. Ale jde skutečně jen o náznak, který mi jednou probleskl hlavou. „Misanthrope(s)“ má však daleko drtivější dopad. Nahrávka je totiž z valné většiny velice surovou a zběsilou formou post hardcoru / metalu a jak už jsem zmínil, občas nějakým pomalým a hutným momentem. Pokud se nebojíte občas ohulit své milované reproduktory, zkuste to i s tímhle. Zaručuji vám, že vám popadají poličky a dům se bude otřásat v základech. CELESTE na to rozhodně mají jak po kompoziční, tak i po té zvukové stránce. Krásná ukázka hudební nápaditosti, osobitosti a randálu v jedné osobě.
Sedím u počítače a zasekávám se u poslechu. Přemýšlím, jestli ještě vůbec psát něco dál. Možná se to bude zdát arogantní, ale určitě mě omluvíte. Nic dalšího už psát nebudu. Radši se zas ponořím do hutných vln, které prostupují mým tělem a nechám se bodat záblesky šílenství a agrese. Konfrontace a kontrast. Alfa a Omega.
Poslední řádek ještě věnuji dodatku k samotnému hodnocení. Jak už jsem zmínil, očekávám, že i po vydání recenze budu stále na „Misanthrope(s)“ objevovat další a další věci, protože ji ještě nemám stoprocentně zmáklou. Proto „jen“ osm bodů :D.
