S každou novou kapelou, s každým novým albem je čím dál těžší vymyslet něco originálního nebo alespoň nepůsobit okoukaně. Další a další žánrové desky zmenšují prostor, v němž by mohly dále existovat, další a další kapely rozklepávají svojí obyčejností metalový řízek, až z něho pomalu zbývá jen dušená šunka. Bohužel, hudební génius dřímá v málokom, takže nezbývá než si někdy čistě z nouze vážit i dobře zahraného průměru. Proto jsem vděčný za každý spolek, co se nebojí "experimentovat" a třeba i plácá páté přes deváté spoléhajíc na to, že se to prostě nakonec "zahraje samo". Takový dojem na mě trochu dělají i španělští ANTIGUA Y BARBUDA mísící na svém debutu všechno možné v jeden velký, žánrově nezařaditelný monstrhybrid. Úvodní "Try Future" plynule přechází mezi nabušeným drajvem militantního "punk-metalového" refrénu, jakýmsi technicko-artovým progresivním úletem, a zběsilými sypačkami. Gérmenův protivný uječený hlas tomu nedodává korunku ale rovnou půl království, a ručička bizarnosti ukazuje devět z deseti. "Podívej, maminko, prší plastové imitace barokních lustrů, čtvrté a sedmé díly Ottova naučného slovníku a tatínkovi šlehají blesky z nosních dírek", řekla malá holčička a podruhé si přihnula z Okeny. Maminka neodpověděla, jelikož měla plnou hlavu pochybností ohledně toho, že zrovna po ní bůh chce, aby spala s transvestity.
Tak zhruba by mohl vypadat svět v režii pánů z ANTIGUA Y BARBUDA, kteří se ostatně náhodností zabývají i v textech, a na nichž je nejzáludnější, že celý ten svůj cirkus halí do jednolitého zvuku. Čtyřicet minut, během nichž se na vás vyvalí nekonečné střídání vzletných prog metalových sól a sypanic, znějících ovšem zcela neutrálně, bez jakéhokoli náznaku příslušnosti zvuku k nějakému žánru. Žádná zašpiněnost, ale ani naopak krystalická průhlednost, nic vystrčeného dopředu, vše slité v jednom neutichajícím proudu. Ačkoli deska ze začátku vyvolává dojem technicko-avantgardní šílenosti, nakonec jakoby z ní nevystoupilo nic výrazného, jen trochu podivná metelice s uřvaným zpěvem, který v polovině už opravdu leze na nervy. Na druhou stranu, z některých momentů vyloženě čiší skvělé nápady svědčící o talentu namíchat ze všech těch žánrových přísad něco smysluplného - například šestá skladba "Traitor", vrchol desky, v níž se potkává dramatický pochodový rytmus bicích s jemně intenzivní, až acid-rockově laděnou hrou kytar a opět s košatým ječákem.
Určitá nemastnost a neslanost se ale nakonec, i když to tak ze začátku vůbec nevypadá, dostavuje – kapela jakoby nedovedla vystoupit z obrazu, který vytvořila, a ona avantgardnost, založená na změnách, se začíná recyklovat, na čemž má největší vinu neměnící se vokál, v některých momentech vyloženě otravný. Nicméně "Try Future" lze i tak zařadit mezi deset nejlepších podivností roku 2009.
