Poté, co mě se svým novým materiálem zklamala většina vydávajících kapel, které se ohánějí slavnými jmény jako např: Satyricon, Marduk a Dark Funeral, jsem již očekával jediný vzestup skutečného zla. Říkal jsem si, že jestli někdo nezklame, budou to právě norští satanáši URGEHAL. Ikonoklast je venku a nezbývá nic jiného, než se jí podívat pod kotlíček, zda-li její plamínek pozvolna doutná, či jeho dno olizují mohutné plameny pekelné. Nefasova družina si pro nás tentokrát přichystala celkem devět ostrých zářezů v podobě devíti nesvatých skladeb. Většina písní dosáhla v poměru k předchozí tvorbě poněkud delšího hracího času. Ten se průměrně vyšplhal někam k magickým pěti minutám. Ani skladby přelévající se přes devátou minutu nejsou nyní výjimkou. V prvních chvílích je více než zřetelné, že se URGEHAL opět hudebně posunuli. Hlavním znakem vývoje se stala hluboká fúze thrash metalu. V těch chvílích, kdy byla kapela agresivní, vraždící a v neposlední řadě také zběsilá, je nyní ještě navíc pořádně nabroušená a hnilobná. To vše za přispění naprosto adekvátního a stylového zvukového zpracování. Thrashová vánice se prohnala přes kompletně celý instrumentální arzenál kapely. Thrashem nebyly ovlivněny pouze nástroje, ale především mysl všech tvořících muzikantů. Skladby jsou od začátku do konce tvořeny tak, aby smyslně kloubily vlivy black a thrash metalu dohromady takovým způsobem, aby výsledek působil jako naprostá symbióza těchto dvou stylů. Dnes nejsou kytary určeny jen k tomu, aby vás svou bestiální produkcí posadily na zadek a donutily zcela spontánně křičet „Satan, k*rva Satan“. Ne, v tuto chvíli jsou zde kytary i proto, aby poukázaly na kouzelnou zručnost svých majitelů. Nespočet, ať už black, thrash či heavy, vyhrávek posunuje Nory do dalšího patra vstříc black metalovému trůnu.
Vždy když se v minulosti hovořilo o URGEHAL, nešlo opomenout nadstandardní náboj a energii, která z jejich tvorby nezastavitelně vyzařovala. Ani s příchodem Ikonoklast tomu není jinak. Bojím se, že ani není v mých silách popsat to nasazení kapely, které je při poslechu této nahrávky přinejmenším nezkrotné. Ve chvíli, kdy zavřete oči, můžete při trošce představivosti vidět celou kapelu v akci. Praskají vám ušní bubínky, také vás bolí za krkem z nemalého třepání hlavou a při trošce štěstí spolykáte i Nefasův plivanec do tváře…
Je konec roku 2009 a URGEHAL vydali svou šestou dlouhohrající desku. Mezi všemi předchozími nahrávkami jsou patrné kvalitativní změny a samozřejmý vývoj (nebo evoluce - jak chcete). Dnes však nastala trochu odlišná situace. Kapela už není pouhým symbolem koncertního ZLA a kytaristy se sklony k sadismu. Po poslechu novinky Ikonoklast přijdete na to, že URGEHAL už nejsou jen to zmiňované ZLO, ale že se stali naprosto profesionální a vyspělou kapelou. Na jazyk se tak derou výrazy jako „nekompromisní, či maximální“. Trojice hudebníků v čele s Nefasem se tentokrát skutečně vytáhla, Ikonoklast nemá jedinou chybu.
Ti, kteří však viděli v URGEHAL pouze ikonu „nesvatého zla“ a kruté hudební zábavy můžou být zklamáni z toho, že jejich oblíbenci neposunuli hranici extrémní muziky o kus dál, to nepopírám. Zvěstuji však, že si kapela i nadále uchovala svou vlastní tvář pohlížející na pravý black metal jako jedinou pravou víru a smysl svého života.
Vzdávám hold černému umění !!!
