Přestože jsem už od malička nebyl příznivcem lichých čísel, musím uznat jednu zásadní věc: trojka s sebou nese jistý glanc. Jestliže je toto nevzhledné liché číslo (mj. odporně krabaté a ještě nemotorněji vyslovitelné) předznamenává počet nahrávek z kapsiček nějakého z interpretů, můžeme si blahopřát. Neb nejen že to působí vskutku magicky, ale též vyjadřuje jakousi dospělost, tedy alespoň v mých očích. Této drobné hudební maturitě byl na sklonku roku vystaven i projekt KAUAN, ne neznámý našim čtenářům již svými staršími alby Lomikuuro a Tietäjän Laulu. Vzhledem k tomu, že svým zajímavým hudebním mixem, koloritem a náladami dokázaly předešlé desky zaujmout (a řeknu-li to upřímně, deska předešlá mne osobně okouzlila měrou vrchovatou), je nové děťátko Aava Tuulen Maa poněkud příjemným vykoupením, jež v tomto zimním čase dokáže učinit hudební jesličky snesitelnějšími. Je tedy načase ochutnat, co křupavého nám závěrečné měsíce napekly. Jestliže jste o KAUAN v minulosti slyšeli jako o atmosférickém doomblacku s folkovými prvky, budete nejspíše překvapeni, kam až se dnešní capartík dobatolil. V současnosti prostřední nahrávka Tietäjän Laulu otevřeně ukázala směrem ke spirituální hudbě, folk/doomovým plochám a snové kytarovosti, což se zdálo velmi markantní změnou vůči debutnímu albu. Novinka zachází ale mnohem dál. Kytara získala své pevné místo a ukotvila takřka na post či psychedelicko rockových vlnách, uchopila plně vůdčí úlohu celého konceptu a na čtyřiceti osmi minutách spolu s ostatními instrumenty (jako housle, klavír či syntetizátory) vytvořila dosud nejzralejší a nejsilnější album v historii tohoto projektu. Proč zdůrazňuji právě kytary? Aava Tuulen Maa na kytaře v zásadě stojí a padá, neboť krom pár momentů veškerou melodiku a duchovno vytváří právě její zvuk. Ať už jde o čistou, snově podrženou linku ve stylu shoegaze ikon nebo o téměř akustické postupy a znělost, zanechává si jasnou čitelnost, srozumitelnost a propracovanost. I na ostřejší rockové pasáže se dostane, byť mnohem méně nežli na předchůdcích. Album má své přirozené tempo, které se organicky mění dle potřeby velmi nenuceným a příjemným procesem. Všech pět částí těmto reáliím podléhá a občas má člověk pocit, že poslouchá jednu jedinou skladbu – přechody a pausy mezi jednotlivými částmi člověk téměř nevnímá. Tento celý snivý a propletený cop zhudebněných myšlenek a obrazotvornosti tak nabývá na nesmírné celistvosti. A právě tato atmosféra je z mého úhlu pohledu velmi unikátní. Ne snad díky nějakému zvláštnímu novátorství, ale neobjevil jsem skupinu, která by za použití stejných postupů zněla takto osobitě a jedinečně, se stejnou dávkou intimnosti zabarvenou v těchto odstínech. Jako u jeho staršího předchůdce, tak i zde mám neskutečně silné a čisté pocity nekonečného klidu a svobody, spojené s obrázky jako z dětské knížky. Radost bez výčitky. Pokud vcelku jednoduše a bez větší fantazie hudbu označím nálepkou „přenáší přes hranice reálného světa“, snad nebudu ani tak daleko od pravdy. Ani technicky nahrávka nekulhá, tedy nikterak výjimečně. Sem tam se zvuk kytar strhne k jakémusi hrubšímu a ne příliš sedícímu odstínu, ale většinu času je hráčsky proveden velmi taktně a těch několik trhlinek je snadno přehlédnutelných, stejně jako absence živého bubeníka. Co se týče vokálních projevů určitě příjemnou novinkou je naprostá absence blackového skřehotu, který zkrátka k současné tváři KAUAN vůbec nesedí. Nyní zbytečně nerozptyluje a jeho úlohu kompletně vystřídal čistý zpěv. Stejně tak potěší drtivé minimum klišé aspektů a opravdu veliké dávky přirozenosti a melancholického živoření. Presto nejde říci, že by tato nahrávka nějak překypovala životem…Spíše nenápadně kvete. A těch téměř padesát minut okvětních lístků je velmi osvěžujících a půvabných, bez nějakého zbytečného natahování a hluchých míst.
Co by se slušelo říci na závěr? Dovolil bych si poznamenat, že Avaa Tuulen Maa je zatím tím nejlepším a nejpropracovanějším, co tato zahrádka může nabídnout ve své šťavnatosti. Vytknul bych snad jen to, že časový interval mezi jednotlivými nahrávkami nebyl nikterak dlouhý, a je proto poněkud překvapující. Snad nebudeme mít každý rok na talíři nové album, protože i přes svou výtečnost, chutnost a jemnost by se mohla tvorba KAUAN pomalu přejíst. A to i přesto, že se současnému potomku málem podařilo zastínit kandidáta na desku roku. A tak to má být… Čím více kvalitních nahrávek, tím lépe.
