Je špatné něco udělat pozdě, ale snad ještě horší je nedodělat svou práci vůbec. Vědom si těchto slov jsem se rozhodl napsat drobné povídání o hudební třešničce na dortu. Nebo neholdujete-li třešním, pak si představte perníkové srdce. Důvod, proč tu takto požitkářsky vytvářím chuťové variace, je z titulku recenze více než zřejmý – neb A. Julius ze svých hudebních zásuvek a poliček vymetl jedno z alb roku 2009 – tedy alespoň dle mého soudu.
Neotřelá atmosféra a experiment jako zákon. I tak bych v kostce mohl shrnout tvorbu tohoto rakouského rockově industriálního uměleckého spolčení. Navíc, není poprvé, co o něčem takovém zde píši. DER BLUTHARSCH bylo věnováno již pár stránek textu ve dvou recenzích na zajímavé a pro mne srdcové nahrávky (jednalo se o alba „When Did Wonderland End?“ a „The Philosopher’s Stone“). Dlouholetým posluchačům pak jistě nemusím připomínat nahrávky „Time is Thee Enemy!“ nebo „Der Sieg Des Lichtes“, stejně tak další ceněné kousky či spolupráci s ikonami neofolkové či industriální scény (za vše mne napadá „Take Care and Control“ či „Operation Hummingbird“ od DIJ). Zkrátka za těch pár let, co se začínající projekt přetransformoval v dospělou kapelu, se tato zvláštní hudba vypracovala na jistou žánrovou klasiku. Pokrok jak známo uhání sedmimílovými botami a vás by jistě zajímalo, jak chutná nahrávka s vůní rozlomeného perníku?
Stačí maličkost, kliknutí, či zmáčknutí tlačítka a svou ruku vcelku pohotově nabídne elektrická kytara. Tento tajemný a hlavní hostitel oplývá několika přednostmi. Zvláštní podladění, nevzhledný a místy chaotický zvuk i efekty a vůbec neobyčejně drogový feeling veškerých kytarových imaginací je zkrátka pohlcující. Právě tato neskutečná „kyselost“ dodává celému mixu šťávu a spolu se spodničkou elektronických doplňků a lomozu vyšívá do hudby cosi otřesného. Prostor pro představivost je vcelku veliký – autoři posluchače podarovali devítkou nepojmenovaných skladeb (jak je již dobrým zvykem), tudíž s trochou fantazie lze v této hudební produkci najít téměř cokoliv. Části od sebe poznáte, neb přestože zvukově, hudebně i postupem tvoří určitý koncept, každá navenek dýchá něčím jiným a odlišným. A navíc symbolizuje a vykresluje něco specifického, prapodivného či přímo odporného. Sem tam se z kytarového šumu vymodeluje třeba dlouhá ranvej, kterou lze vidět z letištního velína za lomozu přistávajícího letadla, jindy téměř bunkrovní pocit stísněnosti izolace uprostřed hudební vřavy. Naprosto nejkouzelnější chvíle přichází ve chvílích, kdy je do hudby zapojen i hlas. A ať se jedná o jakési těžko rozeznatelné mudrování kdesi za horizontem slyšitelnosti nebo přímo teatrální projev čistého zpěvu, vždy jde o něco pasujícího a osvěžujícího. Kupříkladu onen zpěv nabírá na neskutečné síle, jak skladba graduje. Spolu s atmosférou a odstínem kytar se vykresluje právě i jeho zprvu neutrální, nemastný-neslaný, bezbarvý projev. Jak hudba graduje a doslova se rozkládá sekundu po sekundě, nabírá na bizarnosti a vůbec začíná vyvolávat klaustrofobické pocity, stejně tak hnije autorův hlas. Velmi mi to evokovalo cosi dětského a čistého – vůbec obecně poslech desek od DER BLUTHARSCH ve mne zanechával tyto pocity – navíc neskutečně dekadentně zabarveného, hrůzného a neskutečného. Když kytarová linka začíná ignorovat klasické reálie a vyluzuje naprosto nezdravé a psychedelické zvuky, nabral vokál na neuvěřitelné kazatelské naříkavosti. Postupy kytar však nezní dobře jen ve své rozmanitosti a drobných malůvkách. I téměř hlukové plochy a pasáže dobře využívají potenciál tohoto nástroje. Navíc tvoří obstojný stavební kámen k tomu, aby hudba mohla sílit a stupňovat se. Právě očekávání a neustálé objevování něčeho nového je výrazným kladem a kořením této desky, spolu s kvalitním hráčským výkonem a neuchopitelným kouzlem, což poukazuje též na velikou životnost. Věřte mi, že není problém si album poslechnout a užít i po uplynutí jisté doby, za což jsem konkrétně v tomto případě velmi vděčen.
Pokud bych se měl pokusit o nějaké srovnání se starší tvorbou, „Flying High!“ drží vysoko nastavenou laťku, přestože vývoj za posledních několik let výrazně pokročil. Nahrávka od nahrávky má stále co nabídnout a navíc každá z nich dýchá svým životem. To samozřejmě platí i o tomto albu, a přestože již tento rok zaklepala na dveře nahrávka nová, doufám, že tento počin s tak vzletným jménem zůstane dlouho nepřekonán, alespoň v kvalitativních mezích pro DER BLUTHARSCH tak charakteristických. A jestliže mi někdo bude vytýkat, že v krátké době vytahuji z klobouku tak vysoké hodnocení, snadno se mu mohu omluvit s poklonou, že to nejlepší patří nakonec. O perníkových srdéčkách to platí dvojnásob.
