Druhé album moskevských NON IMEMOR MEI se o mou maličkost nejprve něžně otřelo, aby následně zaplulo do galerie mých současných oblíbenců. Cesta to však nebyla věru jednoduchá. Na první poslech ničím výjimečná nahrávka (ale zrádná) na mě působila spíše odtažitě, skoro až nezáživně. Po nějaké době jsem se však do „antibioTHic“ pronikl, a to z důvodu opětovného poslechu titulní kompozice, ze které se nakonec vyklubala skutečná lahůdka. Hudba zde balancuje na rozhraní post doom metalu, art rocku, dnes často propleteného s emo corem. Nedílnou součástí celku je také jistá část monotónnosti, jež vždy vede k nenápadné gradaci či zcela nečekanému rozuzlení. Právě touto skladbou jakoby celé album teprve začínalo. Dvě předcházející se totiž drží spíše „při zdi“ a s čistým svědomím se dají zařadit do kolonky doom/death metal s nádechem MY DYING BRIDE. Ale abych nebyl úplný škrt... I zde se najdou nějaké ty netradiční postupy, nicméně nato pravé ořechové si musí posluchač ještě malinkou chviličku počkat.

Od skladby „antibioTHisc“ se však kvalita kolekce rapidně zvedá, což dokládá hned následující skladba „Amplituda“, zavánějící téměř po RADIOHEAD, ale v kombinaci se svéráznou doom metalovou kovadlinou. Hudba NON IMEMOR MEI od těchto chvil nabírá na intenzitě a tryskající fluidum na sebe bere povahu omamnou (až skoro halucinogenní). Název „antibioTHic“ tak není rozhodně od věci. Pokud celý koncept chápu dobře, rozhodli se ruští hoši zavést posluchače do slepé uličky, aby někde v tmavém koutě došlo k rozhodujícímu přiškrcení. Při skladbě „The Wanderer... In the Mist“ pak už pouze mrtvé tělo vnímá další nepopsatelně jízlivou rošádu zvuků, umrlých kytarových temp, jejichž variace je sice postupná, ale z komplexního hlediska takřka neměnná. Skutečně mi to nedá, abych se právě o této skladbě trochu nerozepsal. Začátek - několik partů virblu, kopáku, stále a stále. V tom se z ničeho nic píseň ztrácí, aby po dvou vteřinách ticha najela úplně s jiným „dějem“. Až po dalším rozluštění se člověk dopídí k závěru, že se jedná o ryze instrumentální záležitost, ovšem „chybějící“ zpěv nahrazují všemožné rozhovory stovek lidí. Tyto hlasy jsou pak hodně skryty pod všemi nástroji, a tak je výsledek čistě hororové rázu. Pro mě osobně jasná duchařina! Docela by mě zajímalo, kde kapela „ruchy“ sebrala. Buďto je sejmula z nějakého filmu, nebo jeden ze členů kapely obcházel s diktafonem nádraží či napěchované hospody. Skladbu lze vřele doporučit milovníkům posledních dvou alb islandských SÓLSTAFIR. ..


Když už se časová stopáž dostává do cílové rovinky, přicházejí NON IMEMOR DEI se skladbou, jež je na albu označena jako bonus. Na jednu stranu tento krok chápu, i když toto označení jakoby vyvracelo mou předchozí tezi o hudbě bez mantinelů. „Hope /psychophant remix/ (bonustrack)“ je takřka techno verzí tracku číslo dvě, ovšem pokud nebudete příliš obezřetní, těžko mezi nimi vystopujete shodu, což bylo zjevně cílem. Po seškrtání maličkých mínusů však lze tuto nahrávku hodnotit jako velmi zdařilou. Rozjíždí se sice pomalu, ale v samotném průběhu vykvétá do krásy. Není nic uchvatnějšího, než když kapela sází posluchači pod nohy jeden otazník za druhým. „antibioTHic“ je kolekce s uměleckým ksichtem. Určeno však výhradně trpělivým posluchačům. Kdo vydrží, poslouchá dál...