Dnes bych v úvodu mohl spílat minulému roku, že byl plodný a nahrávek se urodilo jako kdoulí v zahradách, ale neudělám to – důvodů k tomu mám hned několik. Za prvé jsem to minulý rok udělal minimálně již dvakrát a nechci se příliš opakovat. Za druhé pak nevím, jestli současný přírůstek nizozemské klasiky H.E.R.R. potřebuje až tak monumentální přivítání, přestože římská tématika si jistě takový ohoz zaslouží. Je tu nová nahrávka, na kterou mohli příznivci čekat více než dva roky a nafintila na sebe velmi honosné jméno XII Caesars. Když jsem konečně nalezl několik zrnek času, řekl jsem si, že bych se mohl tomuto mixu mezi ambientem, neofolkem a neoklasikou věnovat jak se patří. Přeci jen The Winter Of Constantinople si moji pozornost uzmula na docela dlouhou dobu. Čím nové album zaujme na první poslech? Naservírujme si čistého vína - těch aspektů, co upoutají pozornost, je více. Můžeme je klasicky rozdělit na ty kladné a pak na ty spíše rušivá. Začnu poměrně nečekaně tím, co mne velmi potěšilo nebo překvapilo. V první řadě je to poněkud zvláštní struktura a stavba alba. Posloucháte skladbu, doposlechnete a navazuje druhá v jakémsi nevyřčeném konceptu. Říkejme tomu například vypravěčství; jak plynou minuty, začíná posluchači pomalu vyvstávat v hlavě příběhy panovníků Římského impéria skrze lidské vnímání, velmi zvláštně postavený a jaksi rozdělený do malých kapitolek. To však není vše, co bych ke struktuře rád řekl. Jakási notná teatrálnost, gradace zpěvu i hudby a skutečně jakási scénovitost evokují téměř muzikálovou auru. Jedna část příběhu zkrátka načrtne příběh, druhá jej rozvíjí, třetí působí dojmem jisté reakce, čtvrtá graduje, pátá vše pro změnu zahrává do autu a tak dále. Toto zajímavé schéma, které působí dojmem více postav, více vypravěčů a více scén mi přišlo velmi osvěžující, porovnám-li právě třeba s The Winter Of Constantinople, je to mnohem plynulejší práce. Nuže, dvanáct císařů v celé své kráse a každý jinak. Potěší též spousta smyčcových a neuměle působících pasáží, které obohatili klasickou směs kytary a military prvků. Tento fatálnější a hojnější výskyt, evokující místy i celý orchestr však dosáhl v leckterých polohách velmi komorního, řekl bych téměř odpočinkově intimního. Poslední dobou na uklidnění nervů stačilo vystavit svá záda edensky měkkému polstrování kanape a pustit si právě H.E.R.R. Takže zde by byl výpis kladů, nyní ovšem musíme přicupitat i těm méně příjemným věcem. První věcí, kterou lze opět snad vytknout většině nahrávek z tohoto žánru, je značná míra klišovitosti. Zde si však přímo myslím, že některé momenty a postupy si autoři skutečně odpustit mohli. Nejen, že to na sebe příliš strhává pozornost a nepůsobí to příliš elegantně, ale při hlubším poslechu dokonce začne přímo rozčilovat. Umístění nějakého přehnaného a neoriginálního pompézního prvku na necitlivá místa budí občas nelichotivé kontrasty. A tak jako nějaké party tohoto alba působí velmi přirozeně a originálně, jiné jsou přesným opakem. Druhým poměrně rušivým elementem je zpěv. Ano, existují tělesa, kde specifičnost či „otřesnost“ vokálního projevu dokreslují atmosféru a nedokážeme si je bez něho představit (Sol Invictus, Fire + Ice…z metalových vod pak třeba spekulativní ikona Silencer), zde však některé polohy čistého zpěvu dokonale potápí jinak vydařenou atmosféru; sem tam se vyloženě nehodí odstín, jinde přílišná textová údernost příliš zvýrazňuje nedokonalosti nebo naopak barví textový projev do příliš infantilního odstínu. A ten v případě vážných témat skutečně není tím pravým ořechovým. Nepříjemností je též velká rozpolcenost alba, souvisící poněkud s již vyřčenými problémy. Jsou momenty, jimž nejde občas zhola nic vytknout, občas je ovšem zazdí nějaké ne vydařeně znělé okamžiky. Vůbec celá „příběhová“ komposice nemusí spoustě posluchačů vyhovovat, přestože já osobně jsem z ní poměrně nadšen. Jednoduše záleží dost na osobních preferencích a tímto albem se nelze zavděčit všem. Jsem rád, že XII Ceasars posluchači nelže, nicméně občas jsem měl zvláštní dojem, že autoři vodí za nos sami sebe. Ona vcelku zbytečná hra na patos a monumentálnost při tak znatelném posunu je skutečně jenom dalším kamenem, který trošku pohřbívá zajímavou desku. Navíc atmosféra opravdu není k zahození! Naznačoval jsem jistý soukromější ráz celého alba, postupnou gradaci a docela často se objevoval onen nádech každodennosti. Zkrátka s nahrávkou jakoby poslouchající prožíval běžné i slavnostnější okamžiky z římských dějin a života panovníků této říše. Místy načrtnutá prostota a čistota jednotlivých imaginací byla též velmi silným poutem k poslechu. Na druhou stranu, nic nebránilo skutečně se pohodlně uložit a odpočívat, pracovat na něčem ne tak závažném či listovat knihou. Příjemné na soustředěný poslech i drobné starosti.
XII Caesars má několik uspokojivých kvalit, avšak oproti předchůdcům triumfuje nejen větší profesionalitou a provedením, ale též značnou řadou nešvarů a chyb. Pokud navíc nejste nějakým příznivcem této zajímavé formace, nová deska se vám patrně nezalíbí a velmi rychle ji odložíte stranou. Z pohledu druhého, sice trošku zaujatého má každopádně dost k nabídnutí a zaujatého posluchače hned tak neomrzí – a to i díky universálnosti poslechu. Pokud by se H.E.R.R. vydali na příští desce podobným směrem a podařilo se jim překopat skutečně nesladěné ozdoby a mašle, můžeme se do roka či dvou těšit z opravdu zralého plodu.
