Dekadence s kadencí

Ač se svými kolegy ze Švédska sdílí SHINING jméno a v současné době i label, nemají jinak po hudební stránce pranic společného. Norové se bezhlavě pouští do experimentování a nic jim takzvaně není svaté. Nikam se neohlížejí, nic nenapodobují, ničemu a nikomu nechtějí vyhovovat, pouze mydlí sto způsobů, jak "udělat" hudbu dohromady.

Nejnovější šílenost zvaná "Blackjazz" drancuje ušní bubínky i nervy zároveň a nejspíš by měla být opatřena varováním: „U citlivých jedinců může vyvolávat epileptický záchvat!" Chaotičnost, agresivita a elektronické zvuky, které by drtivá většina posluchačů mainstreamové hudby nejspíš označila za krajně nepříjemné, navozují pocity, jež by tatáž část lidí srovnala s předávkováním kofeinem. Nemá to nic společného s tvrdostí, v absolutním měřítku "Blackjazz" není žádný kataklyzmatický nářez. Vysokých hodnot na pomyslném čurbesgrafu deska dosahuje násilností a nepřetržitým zběsilým proudem, který nenechává ani skulinku pro oddech.

Samotný název trochu svádí k něčemu odlišnému, než album skutečně obsahuje. I když nechybí nejtypičtější jazzový nástroj, který mimochodem zní chvílemi podobně Ihsahnově novince "After", velký prostor byl dán syntezátorům a klávesám. Deska leží na rozhraní mezi avantgardním metalem, industrialem, punkem a řádně ohuleným jazzem, ovšem bez jakékoli možnosti pro eventuální blbnutí na párty, jak by snad taková kombinace mohla slibovat. "Blackjazz" se jednoduše nedá nesoustředěně vnímat jako podkladová hudba, ať už v metalovém, jazzovém nebo jakémkoli jiném klubu, nedá se na ni pařit nebo hrozit. Můžete se pouze postupně nechávat semlít jako maso na špagety a nakonec zůstat s bolestmi hlavy.

Zdá se, že veškeré skládání bylo podřízeno jediné věci – z každé sekundy musí tryskat excentrický neklid a bláznovství. Ryze metaloví hudebníci své nástroje užívají k mnohem větší brutalitě než je slyšet zde, nicméně SHINING se podařilo vytvořit špičkový hudebně-zvukový randál, jaký vás propláchne lépe než trojitý turek. Štěkavý vokál, elektronika vytvořená co nejvíc pištivě, aby zalézala do hlavy jako laciný alkohol a podivná nervozita čišící z každé vteřiny. Jinak řečeno, kapela zhudebnila moment, kdy vám v pět ráno do postele vychrstnou kýbl ledové vody. Popřípadě si vybavte pocit, kdy na něco důležitého čekáte, potí se vám ruce, nedovedete se na nic soustředit a jen zmateně těkáte od místa k místu.


Po stránce produkční naopak o žádný chaos nejde, realizovat něco takového s jiným než perfektním zvukem by pravděpodobně nebylo možné. O mix alba se postaral Sean Beavan, spolupracující v minulosti s Nine Inch Nails, Marylinem Mansonem a Slayer, o výsledný mastering Tom Baker, spojený kromě prvních dvou vyjmenovaných ještě s Ministry. Grutlea Kjellsona, jehož vokál identifikujete na coveru "21st Century Schizoid Man" od King Crimson, netřeba představovat.

Vytknout můžeme jediné - celé to působí ještě o trochu víc násilně, než je schůdné pro opakované spokojené poslechy. Na druhou stranu jde o geniální skloubení všeho možného...