V pořadí sedmé album přivedl na svět slovanský válečník Belzagor a pokud by tato recenze měla být křížovkou, nebude pro čtenáře příliš velký problém vyluštit tajenku. Dokonce nemusíte novinku ani poslouchat, vřele postačí, když si do přehrávače strčíte starší počin. SLAVLAND je zkrátka o stejné rovnici, a tak se zřejmě nestane, aby Belzagor prostřednictvím novinky překvapil ty posluchače, kteří zatím jeho kvality dostatečně neocenili. Leda, že by se našel nadšenec, jenž tvorbu SLAVLAND vůbec nezná. Ano, v tomto případě by vás mohlo CD „Lechita“ bavit dostatečně. Osobně se však nemohu zbavit dojmu, že právě album stávající je za poslední léta vůbec nejhorší, lépe řečeno, nejnudnější. Právě předchozí desku „Echa Wieków Pradawnych“ bych v rámci Belzagorova tažení považoval za vůbec nejzdařilejší. Po kulminaci však přišel úpadek. Aby k němu nedošlo, musel by hlavní protagonista alespoň decentně pohnout kormidlem „kam si“. Nestalo se, a tak se musíme spokojit s pouhým přešlapováním na místě (škarohlídové by mohli ihned vystřelit s názorem, že SLAVLAND stagnuje od druhého alba :) ). Nové Belzagorovy skladby sice nejsou nikterak katastrofické, dají se poslechnout bez zlé krve, ačkoliv je na sto honů cítit nedostatek inspirační munice. Přitom začátek v podobě skladby „Slowianski Odwet“ zní poměrně zajímavě. Předně kytarové vyhrávky působí vábně a živočišně, nemluvě o všudepřítomných dudách, pevnou součástí posledních nahrávek. Zmiňovat fakt spočívající v přehlušování všech nástrojů navzájem nemá velkou váhu, protože SLAVLAND takhle zkrátka zněl vždycky. Když to tedy vezmu hodně z hůry – i „Lechita“ je kolekce, deroucí se na světlo pouze a jen prostřednictvím undergroundových pravidel (black metalu ?).

„Piesn Perunowa“ je píseň druhá v pořadí a svou útržkovitou strukturou dává vzpomenout právě na předchozí album, ovšem kvalitativně se jedná o mnohem nižší level, který zároveň odstartovává jedno velké trápení. V rámci konceptu má track „Mokosz“ jistě váhu, ale po hříchu se jedná o jednu z nejslabších skladeb. Mlácení prázdné slámy, a to z celé šichty zbývá víc jak polovina. Žel ani v následujících písních nedochází k ničemu mimořádnému, sterilita a klišé fackují mé sluchovody, nemluvě o čistém Belzagorově přednesu. U obdobného žánru mi nějaká ta faleš nepřijde vůbec nevkusná (viz. právě předchozí album SLAVLAND, kdy jsem psal něco o sedlácích, prozpěvujících si cestou za svými usměvavými ženami), ale tady si pan Polák nabral přece jen víc než byl schopen unést. Skutečně nechápu, co vedlo Belzagora k vyzpívávání nezkrotných výšek jako je tomu ve skladbě „Wataha“. Že by slovanská ulita způsobovala i ztrátu sebereflexe? Ano, poslední „Kupalny Wieczor“ je lidovka a jednoduché zpívánky se zde dají pochopit, ale to ostatní nakládání s hlasivkami? To raději onen skřehoták... Teď už od zpěvu pryč, jenže když se podíváte na playlist, zjistíte, že jsme tímto na úplném konci. Trochu málo, nemyslíte? Mají se v recenzích objevovat slovní spojení jako „zbytečná nahrávka“ ?


SLAVLAND nenatočil záživnou desku. Spíše sám sebe uvrhl do obrovské louže s bahnem a pěkně se v tom plácá. Těžko říci, co je hlavní motivací k tomu, aby pod názvem SLAVLAND vycházela kopa polotovarových písní, jenž pošlapávají osobitost skladeb starších, ve kterých alespoň o něco šlo. „Lechita“ je album bez nadšení a zaujatosti, žádná energie ani atmosféra, sterilita kam se člověk podívá. K tomu připomínám, že především dvě řadovky mám poměrně hodně rád a s chutí si je i dnes pustím. Tady jsem však hodně narazil a v celkovém hodnocení mě jakžtakž drží „stará láska“. Někteří moji kolegové z Mortemu by však rozhodně nebyli tak milosrdní jako já...