Jsou díla, která spatří světlo Světa s cílem někoho zaujmout, oblažit, nějakým způsobem obohatit, pohladit nebo popudit. To je celkem jedno. Druhou skupinu pak tvoří nahrávky, kde i přes určité poselství či nosnou myšlenku vznikají jako produkt muzikantů, aby posloužily buď naplnění jejich ega, nebojsou zde zkrátka proto, že jim hudební vyjádření jejich myšlenek vyhovuje a neznají, či nechtějí znát, jinou cestu. Od prvního poslechu „Utolsó Vágta az Univerzumban“ mám pocit, že tato deska bude patřit právě do té druhé kategorie. Jsem přesvědčen, že nemá ambice oslňovat nebo prostě jen zaujmout určitou cílovou skupinu posluchačů. Proč se SICULICIDIUM rozhodli použít pro prezentaci svých myšlenek právě takový hudební styl, který „dělají“, se asi nedopátrám a asi by to i pozbývalo jakékoliv ceny. Důležité je, že se rozhodli správně, tedy alespoň podle mě. Novinka mne zasáhla velmi specifickým způsobem. Obvykle totiž dávám přednost hudbě propracovanější a nebráním se ani úletům v podobě zákusů do jiných stylů, zde ovšem na mě dýchla atmosféra čistoty v úplně jiném slova smyslu, než by se dalo očekávat. Hovorově a nepříliš slušně bych zkrátka řekl, že SICULICIDIUM se s ničím neserou a hrají tak, jak hrát chtějí. A to je dobře, zatraceně dobře. Skladby povětšinou tvoří jednoduché black metalové schéma. Pro mě jde ve většině případů o mírný problém, ale ne u téhle nahrávky. Naprosto nekriticky si cením každého tónu, který mne šoupe o nějakou dekádu zpět. Hodně dlouho jsem neslyšel něco v tak čistém duchu starého dobrého thrash-black metalu jako z tohohle nosiče. Nejlepší na tom všem ovšem je, že to nejspíš nebylo prvotním úmyslem kapely, a přesto je ta atmosféra naprosto okouzlující. I když v pomalých akustických pasážích mne několikrát napadla paralela s Quorthonem, takže nějaký úmysl by tady přece jen být mohl. Jinak ovšem pro tento materiál platí víc než kdekoliv jinde, že v jednoduchosti je síla. A to ne síla ledajaká, nýbrž síla strhávající mne neúprosně na stranu rumunských (maďarských) hudebníků. Ovšem co za ní stojí? Musím se přiznat, že ačkoliv hudba plyne fantasticky a nikde nedrhne, a tak by se mohlo zdát, že jde o hudební kousek, u kterého netřeba přemýšlet ale jen poslouchat a trochu se zasnít, ta otázka mi v hlavě stále šrotovala. Vždyť přeci nejde o nic převratného. A tak jsem si shrnul několik příčin, proč mě „Utolsó Vágta az Univerzumban“ baví. Tak za prvé, je to velmi kvalitní rytmikou. Říkám-li kvalitní, tak mám na mysli hlavně a především přesná. Jistě, automat si naprogramujete a je to. Ten přece musí držet rytmus. O to horší pak bývají výsledky, když se do něj netrefíte. Jenže přestože jde o strojově přesnou práci, je dílem pana Khrula (stálý host), jež tak položil naprostý základ pro to, aby deska měla spád a (jak už jsem jednou zmínil) nedrhla. Samo o sobě by to bylo k ničemu, pokud by kytary byly navázány snad jen o desetinu vteřiny napřed nebo poději. I kytary však zapadají do rytmu náramně. A ačkoliv jsem zmínil, že nejde o hudbu složitou, tak na čtvrtý, pátý poslech se melodie šesti strun vyrýsují a rozhodně stojí za to. Zdá se, zdá, že strunné nástroje má Pestifer, hlavní hudební mozek kapely, v malíčku a dokáže to náležitě prodat. Poslední, ale zároveň velmi podstatný prvek, je projev vokalisty Bély Lugósiho. Čtete správně, je to neuvěřitelné klišé, protože to snad nemůže být zpěvákovo občanské jméno, i když v Transylvanii je možné nejspíš všechno. Když si uvědomím, že ve výsledku je vokál mixem Attily Czihára a skutečného Bély Lugósiho, tak ten alias úplně scestný nebude. Nutno uznat, že bez tohoto benefitu by atmosféra „Utolsó Vágta az Univerzumban“ nebyla úplná, protože zpěvákovo frázování spojené se zvukomalebností maďarštiny dodává desce ještě jakýsi strašidelný rozměr. A to mě rozhodně bere, zvláště v titulní skladbě.
Má smysl se prohrabovat v záporech? Osobně si myslím, že určitě ne za každou cenu. Jeden ale přesto zmínit musím a tím je pro mě určitá nevyrovnanost materiálu, která jde na vrub skutečnosti, že jednotlivé songy vznikaly v období snad třech let a tak se nedokážu zbavit dojmu, že „Utolsó vágta az Univerzumban“, „Talán“ a „Lebomlás, lelassulás“ mi přijdou kapánek silnější než zbytek. I ten je však v oblasti slušného nadprůměru, takže jde vlastně jen o malou vadu na kráse. V celku se tedy jedná o příjemné album s rozumnou délkou, na jehož konci je rovněž ne nepříjemné zjištění, že i taková hudba, jež není výjimečná a extrémně technická, je mému sluchu třeba. Alespoň občas, i když konkrétně tuhle nahrávku zkousnu v klidu třeba i dvakrát po sobě. Navíc si cením toho, že celý materiál působí uvěřitelně a nehraje si na něco, čím není. A i to může být důvod, proč se k poslechu „Utolsó vágta az Univerzumban“ budu vracet.
K recenzi poskytl: Sun & Moon Records
