Semestr začíná, zima se dostává do matových situací a ustupující sníh odhaluje nejrůznější roztomilosti. Takovým drobným klíčkem či cucavým bonbónem zapadlým mezi sedačky je i počin britské experimentální klasiky JESU. Jako každý rok jsme byli i loni obdarováni koloritem drobných krátkohrajících desek či splitek a právě „Opiate Sun“ (jak se nahrávka z loňského roku jmenuje) mi přišla jako vhodná slavobrána pro nadcházející období jarních plískanic a rozčvachtané obuvi. Co to znamená pro nás, posluchače? Pokud vás rostoucí fenomén JESU doposud minul, v klidu nechte nahrávku bez povšimnutí odplout spolu s břečkou a bahnem do nejbližšího kanálu. Vy ostatní se připravte na další trip na hraně dětství a dospělosti, ve společnosti hravě-ponurých scenérií okořeněných kyselým pohledem do zdi spolu s hravou autoerotikou. Čím aktuálnější nahrávku od J.K. Broadricka drží člověk v ruce, tím více cítí jisté a nezastavitelné fluidum vývoje. Když se zpětně otočíme na pár posledních schodů tvorby této osobité formace, vše přímo vyzývalo ke vzniku takového materiálu, se kterým mám co dočinění právě na „Opiate Sun“. Ještě více, nežli za časů „Infinity“, se materiál zaobalil do zvláštní zvukové krusty. Mám na mysli zvláštní neprostupný obal, takový oroseně skelný dojem obestřený kolem celé desky – posluchač zkrátka ví, co je zhruba uvnitř už při prvním poslechu, nicméně moc dobře si uvědomuje svou pozici. Takže aby se k samotnému jádru dostal, musí se nejprve touto fólií prokousat. Osobně si myslím, že tato počáteční a poněkud zneklidňující neprostupnost se na životnosti těchto melodií a partů projeví minimálně, avšak proč si neužít trošku drobné nejistoty? Hudební stránka je naopak sázka na jistotu. Dočkáme se hudebního standardu, na který jsme z této dílny zvyklí. Výrazně hutnou a poněkud ponuřejší strukturou melodií pronikají jiné, tentokrát jemnější a stejně snivé jako v minulosti. Abych nechodil daleko, vzpomeňme například desku „Lifeline“ a její téměř něžně příjemné krajkování. Oproti „Silver“ nebo „Lifeline“ se ovšem „Opiate Sun“ představuje v poněkud odlišnějším náladovém spektru. Jestliže jsem v úvodu mluvil cosi o radostném tripu, tak věřte, že minimálně sedmdesát procent z desky připomíná regulérní ranní kocovinu. Nelze čekat sucho v ústech či cukání žaludku, ovšem pocit neskutečné otupělosti a chuti někam zalézt je více než akutní.
První polovina EP skutečně věrohodně popisuje tyto pocity po probuzení s tím rozdílem, že jsou velmi intenzivní. Technicky dobře zvládnuté a nepřítomné kytarové vlnky, vystupující z hutných riffů, pak nepřipomínají nic jiného, než první příjemné sluneční paprsky. Druhá polovina desky se pak zaobírá neskutečně kyselými a téměř drogovými pocity. Svízelnost a úzkost v kontrastu s radostností a psychopatickou jásavostí některých dílců patří k tomu hůře stravitelnějšímu pokrmu na tomto dvaceti pěti minutovém díle. Ať již byly pocity jakkoliv silné a hudební i zvuková propracovanost neméně povedená, nemohl jsem se ubránit dojmu převeliké kostrbatosti a stereotypu. Nechci zpochybňovat pokrok a zrání tohoto rostoucího fenoménu, to ani v nejmenším. Avšak kdyby se mi „Opiate Sun“ nedostalo do rukou, patrně bych nikterak ochuzen nebyl. Jako by se už nepsalo a neskládalo tak lehce. Při intervalech vydávání a až příliš ustálené struktuře desek mi toto album přijde ve finálním kontextu drobet nevýrazné a nenabízí nic moc zajímavého. Odlišnost a snaha o experiment bohužel nezafungovala tak, jak jsem zprvu čekal. Neustále bijící postoj „tohle ale od vás znám“ mě mírně utvrdil v tom, že kotvy JESU spočívají příliš dlouho ve stejných vodách. Může se jednat jen o můj subjektivní dojem, ale kdo ví?
Ale buďme opět konkrétní. Tento hudební nosič přes jisté výtky a pocit stagnace nabízí kvalitní party, výkony a též příjemný poslech a neuchopitelné fluidum. Dočkali jsme se staré dobré příjemné bolestnosti, ale co přinese tento (zatím) mladý rok? Na nejvyšší stupínek to dnes bohužel není. Tak tedy stříbro. Ale stříbro…To je přeci jen další zlato. Kdeže jsem to už slyšel?
