Putovní festival pagan metalových kapel Paganfest se již pomalu stává tradicí a u fanoušků je velice oblíbenou akvizicí. I proto jsme se v redakci rozhodli jej navštívit. A ne jednou, ale rovnou dvojnásobně. Poprvé jsme se vydali do bavorské metropole – Mnichova, který hostil letošní pětici kapel ve vyhlášeném klubu Backstage. A jen o dva dny později na nás čekal i Majestic Music Club v hlavním městě našich východních sousedů – Bratislavě. Tento pohanský minifestival byl letos ověnčen ještě jedním velice lákavým faktem. Rovnou čtyři z pětice avizovaných kapel má nedlouho po vydání novinkové desky, jejíž prezentací se chtělo na zastávkách Paganfestu blýsknout. Neplýtvejme tedy časem a písmenky, pojďme si raději rovnou německou a slovenskou zastávku podrobněji rozebrat.

Do centra Mnichova jsme dorazili v poledne – na koncert tedy velice časně. Celé odpoledne jsme tak využili prohlídkou této bavorské metropole, příjemným obědem (s už méně příjemnou chutí místních „knedlíků“) a předlouhou procházkou anglickými zahradami, abychom do klubu Backstage dorazili přesně na čas. Už z dálky bylo jasné, že Paganfest bude mít v Mnichově velice pozitivní odezvu – to když se před klubem již hodinu před oficiálním začátkem tlačilo několik stovek fanoušků. Uvnitř na nás čekaly skutečně příjemné, po stranách vyvýšené, prostory. Nebyl zde problém skutečně z každého místa sledovat dění na pódiu, a to i v případě, že vás příroda neobdařila zrovna nadprůměrnou výškou. Dalším pozitivem byl fakt, že Backstage je klubem nekuřáckým (dýchat cigaretové zplodiny však nebyl problém v rámci přilehlé venkovní zahrádky), tudíž jste se domů nevraceli totálně prostoupení cigaretovým zápachem a v celém klubu se o poznání lépe dýchalo.

Ja som na miesto určenia nedorazil zasa až tak v predstihu, ako môj kolega Aedd. V poslednej dobe býva viac-menej už pravidlo, že autobus, do ktorého si nastúpim ja, musí zaručene meškať, alebo mať nejaký problém. Pred Majestic Klub som preto došiel asi len 15 minút pred začatím celého podujatia, avšak paradoxom bolo, že som to stihol predsa len skorej, ako náš fotograf Sachtikus, ktorý sa nachádzal v Bratislave už od popoludňajších hodín. Keďže bolo asi tak za desať sedem, odobrali sme sa spoločne do, pre mňa doteraz neznámych, priestorov Majestic Klubu. O tom, že bude poriadna plnka nebolo pochýb, hneď vo vestibule. Ten predstih desať minút, sa nakoniec ukázal ako nedostatočný na to, aby som vystál rad na šatňu a doriešil pletky okolo akreditácií. ARKONA začala hrať úvodné skladby svojho setu a ja som sa stále pozeral na vlažné tempo tiet šatniarok, ako sa pomaličky krasokorčuľujú vo svojom vešiakovom teritóriu a v duchu nadával, že mi uchádza vystúpenie môjho personálneho headlinera.

Organizátoři se celý večer skutečně snažili, a tak se přesně na minutu – o sedmé večerní – rozezněly první tóny ruské formace ARKONA. Byl jsem velice zvědavý, jak se kapela popere s živou prezentací novinkové desky „Goi, rode, goi“, na které se za folklórními nástroji vystřídalo téměř dvacet hostů. Ale všechny pochybnosti rusové ihned smetli ze stolu. Neskutečnou energií nabitá Masha i kytarista Lazar pumpovali do obecenstva svoji tvorbu tak rozhodně, že nebylo pochyb o jejich stoprocentní připravenosti na toto turné. Trochu mě z počátku zarazil zvuk, který postrádal téměř jakékoli basy a zbytečně vytažené Atrist-ovy triggery. Tento nedostatek se však postupem času vylepšil, a tak jsme si mohli užívat jak nejznámější skladby ARKONY, tak i ty novinkové, které se nad očekávání zdařily. Titulní „Goi, rode, goi“ kapela zkrácením přizpůsobila živým vystoupením, „Yarilo“ i „Nevidal“ pak totálně smetly početné publikum. ARKONA v Mnichově předvedla své jednoznačně nejvíce našláplé, a vůbec nejkvalitnější vystoupení, jaké jsem měl možnost shlédnout. Škoda jen neúprosného času, který více jak půl hodinku nedovolil.


Tak pri tej tretej, či už možno aj štvrtej skladbe, na ktorú som prišiel do priestorov Majestic Clubu, som sa vcelku potešil, že set ARKONY bude pozostávať aj zo starších skladieb, nakoľko do albumu „Goi, Rode, Goi!“ sa mi napriek mojej snahe nepodarilo preniknúť a už ma natoľko nefascinoval, ako niekdajšie staršie počiny tejto Ruskej stálice. Okrem titulnej „Goi, Rode, Goi!“, na ktorú bol aj natočený klip a chytľavej „Yarilo“, ktorých som sa aj dočkal v živom podaní v tento nedeľný večer, som si žiadne iné individuálne skladby z tohto albumu moc nechytili. Keď už som sa konečne dostal do priestorov klubu, tak to tam už pekne vrelo a celý dav, odhadom vyše 700 zúčastnených skákal a metal vlasmi. K nim sa pridala aj charizmatická Masha, ktorá taktiež, prakticky bez prestávky skákala a lietala po pódiu z jednej strany na druhú a spoločne so svojimi ďalšími troma kumpánmi nasypala do dychtivého publika najväčšie bomby zo svojej tvorby. Naozaj neviem kto, alebo čo jej dobíja baterky, ale ono je vždycky radosť sledovať túto divu, ako si svoje koncerty užíva. Je jedno, či sa jedná o zaprdený klub, alebo o obrovské pódium. ARKONA je vždy zárukou bezchybného, energického vystúpenia a mám dojem, že im predsa len viac pristane veľké pódium, ako nejaký ten klubík, v ktorom som ich mal možnosť doteraz vidieť. Prakticky nemá nejak zmysel hovoriť o zvuku, pretože ozvučiť tých pár nástrojov a nasamplované folkové nástroje nemôže byť prakticky žiadny problém a s takými možnosťami a prostriedkami, ako na takýchto mega akciách bývajú, už vôbec nie. Maximálne môžu vznikať nejaké tie pivné reči o farbe zvuku, bicích a tak podobne, avšak to je podľa mňa pre každého individuálna vec, ako celkový zvuk vníma. Navyše architektúra klubu Majestic je taká pestrá, že prakticky na každom mieste môže zvuk vyznieť úplne ináč.

Domácí VARG jsem před koncertem vlastně vůbec neslyšel a s vidinou další pagan metalové kapely, kterých mají Němci jako přes kopírák několik desítek, jsem vlastně ani nic nečekal. A chasníci pomalovaní ve stylu známějších Turisas mi dali za pravdu, že jejich tvorba přináší vlastně jen stokrát převařenou vodu již v originálu příliš nezajímavých německých pagan metalových kapel. Zaujal vlastně jen opravdu ošklivý zpěvák a celkem příjemné nasazení, se kterým se kapela do koncertu vrhla. Jinak pusto, ani zvuková stránka VARG nebyla příliš vydařená.

Po kratučkom vystúpení ARKONY som si aj ja odbehol na pivo a s ním spojené pivné reči, ktoré mi nejak menej chutilo, vďaka svojej premrštenej cene. Ani pri týchto pivných rečiach s početnou družinou z Banskej Bystrice sa mi nepodarilo odhaliť, čo je ten VARG vlastne zač a na základe čoho musela byť ARKONA predkapelou „tohto“. Hmm, asi preto, že majú cool čierno-červený warpaint, alebo že... Nič ma nenapadá. VARG predstavujú ten najpriemernejší priemer priemernosti priemernej kapely, aký len môže z Nemecka vyjsť. Každú jednu melódiu, čo zahral ten gitarista som už niekde počul, každá pieseň rovnaká, ako tá druhá, nič špecifické, čím by ma mohla táto kapela zaujať. Keby počúvam metalovú hudbu jeden rok, tak by som si veru išiel zakrepčiť do kotla a to vystúpenie by som možno aj zožral, ale tu každý, aspoň kúsok náročnejší poslucháč musí uznať, že toto vystúpenie bolo jednoducho slabučké. Ešte, že Klub Majestic je poschodový a na hornom pochodí poskytuje akési tribúny, kde som sa mohol usadiť a pri popíjaní piva sledovať snaženie týchto Nemcov.

Jediné jméno, které nemá čerstvě po vydání novinkové desky, byli rakouští DORNENREICH. Stejně tak byli jedinou kapelou, jejíž poslech vyvolává pocity od ostatních značně odlišné. Atmosférická, zadumaná, občas značně excentrická hudba – to jsou DORNENRECIH. Housle, kytara a bicí byly lehkým uvolněním atmosféry v jinak proskákaném večeru. Své role se pánové chopili s grácií a dali publiku ochutnat svého umu. Proputovali s námi valnou většinu jejich relativně obsáhlé diskografie a nezapomněli ani na chronologicky nejnovější, akustickou, „In Luft Geritz“. U Rakušanů skutečně není mnoho co psát, jejich vystoupení se musí zažít a nasávat plnými doušky.


Ako najväčší pohan spomedzi zúčastnených som si pripadal ja. Nie kvôli tomu, že by som mal krúžkovú zbroj, alebo warpaint, , ako niektorí zúčastnení, ale kvôli tomu, že som doteraz nevenoval patričnú pozornosť projektu DORNENREICH. Heréza! Po ďalšom drahom pive a nemastných-neslaných VARG, som si začal pripadať, ako chuj, že všetkým sa to tu doteraz páči, len mne nie. Avšak prišiel som si aj ja na svoje. Konečne. Na pódiu sa začali pripravovať len traja muzikanti a šibrinkovať tam s husličkami a akustickými gitarami, aby o pár minút na to spustili úvodnú, strhujúcu akustickú pieseň „Drang “, pri ktorej skladám poklonu nad kompozičným a aranžérskym talentom týchto protagonistov. Z minima (mám namysli počet členov) vyťažiť maximum, alebo ak chcete: „z hovna upliesť bič“ sa podarilo tejto trojici priam noblesne. Po vyššie zmieňovanej akustickej úvodnej bombe, po ktorej som bol úplne vo vytržení, prišli na rad aj uvrieskanejšie metalovejšie pasáže, avšak vždy vhodne doplnené akustickými prechodmi s jemným šepkaním. Úplne som žral čistý zvuk, ktorý mal nastavený gitarista Jochen (Eviga), pri ktorom som mal podozrenie, že použil nejaký akustický simulátor, alebo možno to bolo len tým drahým aparátom, ale čistá gitara znela úplne nádherne. Aj na prehúlené skreslenie som si po čase zvykol a logicky som aj neskôr prišiel k takej špekulácii o tom, prečo si Jochen zvolil až takú vysokú dávku distortionu. Prozaický dôvod: on sám je jediný strunový nástroj v kapele, znie to tak proste plnšie, lepšie. Avšak nejaké to zvykanie na ten zvuk to chcelo. Navyše všetci aktéri vyzerali, ako maximálni sympaťáci, škoda že som sa o neskoršej autogramiáde dozvedel až tesne po jej skončení, mohol som aspoň hodiť reč o týchto technických serepetičkách. Toto vystúpenie pôsobilo omnoho sofistikovanejším dojmom a vyvolávalo absolútne iné nálady, ako zvyšné kapely večera. Také tajomno, zasnenosť, hĺbavosť, zaujímavé krásno. Škoda, že sa DORNENREICH nerozhodol rozšíriť svoje rady aspoň nejakým tým hosťom na poste basgitary, pre účely živých vystúpení. Podstatne by to obohatilo celkový zvuk. Pre mňa jednoznačne top vystúpenie tohto večera. Táto skupina naživo je fascinujúca.

Po chvilce relativního oddechu už přicházeli na řadu dvě největší a neočekávanější jména letošního Paganfestu. Prvními z nich byl „new wave of folk metal“ v podání ELUVEITIE. Novinková deska „Everything Remains...“ u mě osobně zatím nesklízí takové sympatie jako předchůdce „Slania“, a ani jejich set nebyl tím pravým ořechovým. Po intru „Otherworld“ zaútočila na fanoušky nejagresivnější skladba aktuální studiovky - „Kingdom Come Undone“ a euforie se měla rozjet. Problémem byl však zvuk, který nebyl ani zdaleka vychytaný tak, jak by bylo zdrávo. Utopený Chrygelův vokál a obě flétny, kytary často tvořící pouze zvukovou stěnu, namísto jasně rozpoznatelných riffů, nedělaly z počátku vystoupení dobrý podklad. I přes euforické publikum, kterému tyto nedostatky v záplavě adrenalinu vůbec nevadily, jsme se nedočkali tak výrazné a energické hudby, na kterou jsem ze studiových nahrávek zvyklý. Švýcaři však pumpovali do přítomných svoje nejznámější skladby včetně dvou klipovek a fantastická odezva dala na nedostatky relativně zapomenout. Přes to všechno jsem se nakonec utvrdil v názoru, že onomu top-u skutečně něco málo chybělo a také v tom, že novinka není tak silnou deskou, jakou bych od ELUVEITIE čekal.

Za jedného z najväčších headlinerov festivalu boli považovaní ELUVEITIE a podľa toho, čo sa neskôr dialo, bolo vidno, že väčšina prišla práve na nich. Sedem, či osem, či deväť, či koľko vlastne členné komando to je, spustilo svoje skackavé, headbangovacie, prudko rytmické piesne a celý klub išlo roztrhať na franforce. Ja som sa po cca druhej piesni odobral na „tribúnu“ a bavil som sa pri pozorovaní toho kotla, čo sa podo mnou strhol. Z tejto vtáčej perspektívy bolo vidno, ako si niektorí jedinci plávajú v dave a ostatní ich nesú na rukách, všade samé ruky, nohy, vlasy a do toho rytmické pokriky. Všetci dostali to, po čo si prišli a tí, ktorých vystúpenie nezaujímalo sa odobrali o poschodie vyššie, na „tribúnu“ a aspoň si vypočuli set týchto energických Švajčiarov odtiaľ. Tu sa však už prejavili niektoré nedostatky s ozvučením a píšťaly/flauty a folkové inštrumenty boli pravidelne odpísané, gitary prehúlené, čo ma však zarazilo ešte viac bolo aj občasné odpísanie ženských vokálov. Ono s ozvučením folkových inštrumentov to býva vždycky boj a treba byť k tomuto aspektu tolerantný aj na takejto „top“ akcii. Mimochodom, nie je podľa mňa veľmi šťastné riešenie maličký mikrofónik, a lá „pilot v stíhačke“ pre ozvučenie flauty. Logicky, rolu zohráva každý centimeter vzdialenosti medzi mikrofónom a dierou, z ktorej vychádza zvuk. Potom, pri pohybe hudobníka, ktorý tou flautou myká a odťahuje ju raz od mikrofónu, raz k mikrofónu, vznikajú hluché pasáže a zvukár môže spraviť aj stojku na ušiach a situáciu nezachráni. Na mňa je hudba ELUVEITIE asi až moc trendy a pripadal mi tento set, ako keby nemal konca a trval aspoň rok. Všetci sa však bavili a to je hlavné.

To poslední kapela celého večera - FINNTROLL - byla jiná káva. Zvuk zde byl naprosto nekompromisní a dal tak možnost stoprocentně vyniknout všem aspektům této finské sedmičky. Energií a charakteristicky poťouchlou atmosférou prostoupený set. Vreth dával najevo, kdo že tu je pánem, nechával publikum notovat za sebe, burcoval a vůbec se celým vystoupením značně bavil. Kromě starých známých klasik (u „Trollhammaren“ měl klub namále :)) kluci předvedli i několik skladeb z ještě horké novinky „Nifelvind“ a ani to přítomné příliš nezklidnilo. V případě hitovek „Solsagan“ a „Under Bergets Rot“ se tomu však ani nedá divit. Jak už jsem zmiňoval, vystoupení nakopl hlavně bezchybný zvuk, díky kterému nebyl problém notovat si klávesové party – evidentně nejdůležitější fakt mnohých skladeb – a díky kterému byli FINNTROLL ještě mocnější než na svých albech. Ani hodina čistého času jednoduše nestačila, a tak se kluci nechali přemluvit ještě k dvojici přídavků, mezi kterými prostě nesměl chybět jeden ze dvou největších hitů - „Jaktens Tid“. Při pozorování toho, co se dělo na pódiu a neméně toho, co se dělo všude kolem, běhal člověku mráz po zádech a zároveň mu do očí téměř vyskakovaly slzy štěstí za to, jak se celý večer v Backstage povedl.


Prepotené a dobité publikum si žiadalo ešte viac a aj to dostalo. Na pódium vyleteli fínski trolovia a následne začal boj o prežitie. FINNTROLL predviedol absolútne bezchybné vystúpenie, či už zvukovo, pódiovou show, alebo kvalitou. Musím pochváliť klávesáka, ktorý výborne technicky zvládal všetky prstolamové, onanistické pasáže, na ktorých FINNTROLL stavia. Keď si čítam Aeddov text, musím konštatovať, že nemám veľmi odlišný názor od toho jeho a takisto, že ani setlist nebol vôbec odlišný. Rovnako aj v Bratislave prebehol teatrálny odchod z pódia a následná nakladačka v podobe „Jaktens Tid“. Energické a drtivé! A tentokrát som vôbec nemal dojem, že protagonisti sú na pódiu už nejak dlho, ako tomu bolo pri ich predchodcoch zo Švajčiarska, pričom obe kapely hrali zhruba rovnako dlho.

Na závěr by se slušelo tradičně celou akci řádně zhodnotit. FINNTROLL, ARKONA, DORNENREICH a organizace celého mnichovského Paganfestu pro mě byla naprosto bezchybná a tím zapříčiněné emoce ve mně budou asi ještě hodně dlouho. Trochu zklamání jsem cítil z vystoupení ELUVETIE a zbyteční pro mě byli domácí VARG. To jsou ale jen malé chyby na kráse celého tohoto putovního festivalu. Pokud máte podobnou hudbu rádi, případně si na koncertech rádi „zablbnete“, určitě byste neměli Paganfest minout. A pokud to nemáte do Německa daleko, určitě byste neměli minout ani klub Backstage, do kterého je radost na koncerty chodit.

No konečne som bol na koncerte, pri ktorom sa nemusím sťažovať na malú účasť. Super tutti-frutii-trendy akcia s perfektným zvukom, drahým pivom a veľkou účasťou. Subjektívne poradie kapiel: 1. DORNENREICH, 2. ARKONA, 3. FINNTROLL, 4. ELUVEITIE + VARG.