Tomhet coby hudebník již určitou dávku talentu projevil. Popravdě debutní počin příliš nezaujal a narážel u mne především po vokální stránce. Tomhet prostě zpívat neumí. S tímto vědomím pak natočil album v pořadí druhé „Bearer of Crimson Flame“ a musím říct, že mi tehdy vyrazil dech. Potěšen obrovským skokem vzhůru jsem samozřejmě novinku vyhlížel s určitými očekáváními, jež si litevský projekt SVARTTHRON právem vysloužil. Když mi bylo nabídnuto, abych novou desku „Kraujo Estetika“ zrecenzovat, nebylo nic snazšího, než se této práce ujmout a ověřit si, zda si vzestupnou tendenci mladý Litevec udržel. První, čeho jsem si všiml, se týkalo vizuální stránky věci, neboť kdysi velmi vydařené logo bylo na přebalu nahrazeno nic neříkajícím běžným řezem písma. Samozřejmě mi naskočilo okamžitě jedno slovo – transformace. A napadaly mě asociace s rozhodně ne neznámými kapelami zvučných jmen. Jaká ta transformace bude, jsem v tu chvíli ale netušil. Pustil jsem se tedy do poslechu. První „Lopšinė Kraujuosna. Pradžia“ sympaticky naznačovala, že by vše mohlo být na dobré cestě a k těm zmíněným asociacím bylo zase o krůček blíž. Rozhodně mě tedy alespoň zaskočila značná experimentálnost skladby. Kytary jakoby znějící z povzdálí, pomalé tempo a zde ještě poměrně kvalitní vokální linky, tedy určitě ty čisté. Začátek příjemný a rozhodně ne rozpačitý. Ovšem to, co přichází hned v zápětí, ve mně zanechá stopy. Stopy hnusu a odporu. Druhá „Finalinė apvaizda. Apsižiok“ a třetí „Modernaus pragmatizmo vizija. Išpirka“ totiž veškeré kvality úvodního fláku téměř do puntíku pohřbívají. Musím říci téměř, protože Tomhet si ponechal kontrolu skoro nad veškerým hudebním ansámblem a s kytarou to umí. Jenomže to jaksi nestačí, v obou skladbách se totiž do popředí derou bicí pana [K], které se okatě nepotkávají s kytarami páně Tomheta a vytvářejí tak z písní dokonalou selanku, kterou výrazně doplňuje jeden z hostujících vokalistů (možná oba). Ať je to kterýkoliv z nich, pokud jde o výkon hlasivek, tak sílu bych slyšel, barvu už méně a kvalitu minimálně, vůbec-li. Ty vokály jsou strašné a nebudu říkat, že ne. Tomhet tentokráte při výběru vokalisty (či vokalistů) zkrátka neměl tak šťastnou ruku jako v případě Mordance na minulém počinu. To by se dalo pochopit, ale proč si vybral právě Levase s Kommanderem, to fakt nevím. Při prvním poslechu jsem instinktivně sáhl po tlačítku stop a řekl si, že už si to nikdy nepustím. Pustil a pak přišla skladba čtyři. Pomalá věc, kterou jsem si při troše snahy dokázal i užít. Měl jsem u ní totiž velmi podobný pocit, jako u té první. V pomalejších momentech se dařilo lépe vázat rytmiku s melodikou a vynikly vydařené rockové pasáže, jeden z nejpozitivnějších aspektů alba. Zvláštní kapitolu pak tvoří „Kančia. Žinojimas“, která atmosférou ne úplně odpovídá zbytku alba. Netvrdím, že je až přehnaně lepší než ostatní, ovšem ta atmosféra se mi skutečně zamlouvala. Vrcholem hrůzy a nevkusu je pak titulní počin, zde už se rytmika se zbytkem naprosto míjí a příšerné vokály se stávají ještě příšernějšími a především falešnějšími. V pravdě jsem vůbec nevěděl, jestli se mám smát nebo zvracet. Větší chlív si lze těžko představit. Estetiku krve bych možná dokázal hledat v žilách mladého děvčete plného života, tohle ale spíš připomíná nárazy do stěn zkornatělých tepen a prodírání se kaluží tuku v žilách chcípajícího starce. Humus. Ani následující „Svetimūjų Skerdykla. Pergalė“ mi obrázek o hudbě nevylepší, to až závěrečná „Šuniškas Altorius. Triumfas“, postavená zase na pomalejším tempu a tudíž lépe zpracovaná (a lépe znějící) stejně jako „Lopšinė Kraujuosna. Pradžia“ a „Sparnuotoji Dozė. Laukimas“. Závěrečná píseň má dvě velké nevýhody, kterými jsou standardně příšerný vokál a prakticky žádný konec, jen jakési utnutí.
Neradostné a nelichotivé tedy bude závěrečné shrnutí. SVARTTHRON si s novinkou rozhodně nepolepšili a v mých očích a uších dokonce spadli v jednu chvíli až na samé dno a já uděloval první 0 v historii Mortemu. Pak jsem si to ale srovnal v hlavě a uvědomil si, že za první skladbu bych mohl dát jeden bod a za originální vyznění druhý. Takhle totiž žádná jiná kapela nezní, jednoduše proto, že takhle nikdo znít nechce. Třetí a nejzaslouženější bod mohu přihodit za neotřelý námět. Zkrátka neběhá po světě až tak moc kapel, které se zabývají krví touto formou, což ovšem bude spoustě posluchačů jedno, protože litevsky nejspíš nerozumí. Nejde o úplně originální myšlenku, když si vzpomenu např. Na „In blood we trust“ od HYPNOS, ale o tom přece Tomhet nemusí mít ani potuchy. Jinak konstatuji, že tohle album si už nikdy nepustím, rozhodně ne celé. Nejsem přece šílenec, protože pro ty zřejmě tahle hudba je. Tedy pokud nejde o pouhý vtip, případně mně skrytý vyšší umělecký zájem.
