Uplynulo několik měsíců, co mi do klína spadlo takřka vymodlené album Maniacova projektu Skitliv. Není žádným tajemstvím, že k tomuto hodně zvrácenému dítku jedné z legendárních postav norské scény chovám velké (možná až kolosální) sympatie, jako obecně k většině věcí, na kterých zanechal Erik Kristiansen své otisky - tedy s výjimkou Wurdulak. A člověk ani nestačí vytřít pozvracenou podlahu na záchodě a doplnit zásoby alkoholu a hle, je tu SEHNSUCHT, nová pocitová masáž z dílny tohoto "nenápadného" génia. Takže bych doporučil sehnat několik beden kvalitního i podřadného pití, morbidní literaturu, trošku vůně východu v podobě opiátů a hebkých šatů cheongsam, s tím ovšem souvisí i nějaká menší sebranka naivních náctiletých dívenek, které nalákáte na "super pařbu" a pak do toho (mimo jiné) nastrojíte. A tak dále, a tak dále... Tvůrčímu pojetí nestojí v cestě žádné hranice. Zní to jako hloupý vtip? Ale kdepak, zamkněme byt na zámek a ponořme se kamsi pod útesy zdravého lidského vnímání.

Abych vše upřesnil a zároveň trošku a tajuplně zamíchal s odpovědí, je třeba se připravit na to, že "Wüste" není vůbec metal, nýbrž obskurnost koketující s širokou škálou překvapení. Experimenty s minimalistickou hudbou, i tak by se to v kostce dalo shrnout. Hluk běžného života? To možná nikoliv, nečekejme však ani janonské harsh šílenosti. Mainac a přátelé (čili Andrew Liles, Ingvar a Maniacova partnerka Vivian - že by allstar projekt?) jdou na celou tuto hudební záležitost velmi uvolněně a přirozeně, možná i proto se v závěru dočkáme jiného verdiktu, než jaký by se prvně dal očekávat. Tohle totiž ani není hudební album. Proč? Naprosto chaotická struktura a zcela spontánní využití nástrojů a efektů v jistém ohledu popírá nějaké stavební kameny jednotlivých skladeb. A přesto si člověk říká, že tyto jednotlivé části mají svůj význam a fungují. Existují a zapadají do celého cyklu "Wüste" naprosto přesně. Ať se již jedná o rozladěné housle, kytarové stěny (Vzpomínáte na „Aleph At Hallucinatory Mountain“ od C93? Představte si přibližně totožné kytary.), mluvené slovo, řev či směs různých hudebních nástrojů, může si fantasie chtivá duše najít v těchto močálech takřka cokoliv. O to více je pak jakousi zvrhlou fackou umístění například skladby "The South Of Cincinati", která je velmi upřímnou a lehce drogově rockovou baladou, nebo "Hanging In English Garden". Druhá zmíněná svou jakousi dekadentní vypravěčskou aurou ilustruje nějaký post-industriální výjev, přičemž v závěru se do tohoto desetiminutového opusu prolíná zefektovaná část sklady "This Carnival Is Dead and Gone" od Current93 - když jsem prvně slyšel tento zvláštní mix, Davidův šílený zpěv a finální výkřik ("...Face to face with matrix creatrix am! The inmost light! The inmost night!"), tekl mi po čele studený pot. Závěrečná "Ten" mne zavedla do snů hongkongského dokového inženýra, "Tarn Of Guilt" pro změnu vykoupala ve svých vlastních imaginacích a při poslechu zavěsila na plíce drobná závaží. V této části alba si člověk do sytosti mohl užít skvěle zboostrovaného hlasu a příšerně neumětelské hry na akustickou kytaru, kterou třeba v "Cunt Queen" z většiny nahradí pískání, bublání a zvuky rotujícího vzduchu. Mě osobně se při poslechu vybavila čistička odpadních vod kombinovaná s nějakou parokotelnou, na druhou stranu, představivost nemá meze. Ostatně i proto se vrátím zpátky k celku, neb o konstrukci a provedení jednotlivých skladeb bych tu mohl mluvit třeba na deset stran. Album dýchá dojmem "úmyslné ruiny". Pokud by člověk přesedlal na architekturu, tohle není moderní a experimentální stavba, nelze zde hledat například zvukové eskalátory a hluboké prosklené strže v podání Slagmalsklubben, tohle je zkrátka něco nedostavěného a v havarijním stavu, co však záhadně splňuje svůj účel. Pro příklad nemusím chodit daleko. Vzpomeňte si, jak jste si chodívali v dětství hrát do rozbořených a odstřelových domů. Ano, zhruba stejné dětské šibalství, adrenalin a chuť po tajemství dýchá i z "Wüste". Ale stejně velkou neznámou v této chvíli začíná být i blížící se verdikt. Kolik řádků jsem už stihl popsat - a dojem nijaký? Inu, pokud jste vydrželi číst doteď...


...je možné, že Vás můj konečný ortel zklame. Co tedy? Pokusil jsem se rozebrat povrch nahrávky, ale to je tak vše. Číselné hodnocení postrádá smysl. Opatřit své subjektivní mimohudební dojmy různými numery? Zbytečné a nevhodné. A já sám nedokážu říci, zda je album dobré či špatné. Nemohu říci, že by se mi líbilo či nelíbilo. Co ale vyjádřit dokážu, je fakt, že mi pasuje k mému hudebnímu rozpoložení a že mne svým způsobem naplňuje a okouzluje. Od doby, co se "Wüste" objevilo, se mu dlouze věnuji a stále jsou mé pocity neurčité. Tedy ne, že by to pro mne bylo nějak důležité. Ale jak to všechno mám vyložit čtenářům a posluchačům? Snad jedině tak, že pokud pro tento druh vyjádření nemáte pochopení, bude Vám deska připadat jako totální odpad. K tomuto závěru můžete však snadno dojít i v případě, že toto chápání máte, a proto nechť každý rozsoudí první počin Maniacových SEHNSUCHT po svém a ke všeobecné spokojenosti. Upřímně mne zajímá, zda někdo z desky bude mít podobné pocity a stranou dobro a zlo (kvalitu/odpad, vkus/nevkus) někomu "sedne" právě tak, jako mne samotnému.