Deska vydaná letos v únoru je mým prvním setkáním s tvorbou HELEVORN a sáhl jsem po ní z důvodu, že byla prezentována jako dark metal. Prvním překvapením pro mě bylo, že se jedná výhradně o doom metal, a v zápětí druhým to, že kapela se pohybuje na hudební scéně už 11 let. Vzhledem k tomu, že datum vzniku směřuje kamsi k roku 1999, kdy jsem právě na podobných stylech velmi ujížděl, je pro mě druhé z překvapení o to větší. Ale co už, v devadesátých letech bylo kapel a desek jak hub po dešti a není divu, že se do rozhozených sítí nechytlo úplně vše, třeba právě HELEVORN jsou toho důkazem. Tak snad mi jejich hudba vše vynahradí v současnosti.

Chmurné nebe nejstrašnějšího května, který si lze z pohledu lidského vůbec představit, výrazně doplňuje hned úvodní kus „From Our Glorious Days“. Rozjezd, jenž mi kdoví proč už od dob let devadesátých připomíná telefonování, naznačuje, že by se mohlo jednat o něco, co jsem v dobách let devadesátých miloval. A skutečně, materiál je to těžký a valivý, ulpívající na výčitkami svědomí obtěžkané duši. Střídání čistých vokálů s deathovým growlingem atmosféru depresí ještě značně umocňuje a hlouběji a hlouběji propadám do velmi podařené a zajímavé rytmiky Toniho basovky a především Xaviho bicích, jež v některých momentech překvapují podivně neklidnými (až neladnými) výpady. Do ještě větších hlubin zkázy míří „Descent“, na první poslech pomalejší a taky o dost melodičtější píseň, než její předchůdkyně. Jako by nemělo pršet jen v máji, ale mraky pokryté nebe mělo chrlit přívaly špinavé vody věčně. Čisté hlasy téměř vymizely a do podvědomí se vkrádá skličující melodie houslí, povážlivě sekundující klasickým metalovým nástrojům. Uplně na jinou notu mi brnknou Španělé ve skladbě následující. „Two Voices Surrounding“ otvírá gotické portály a ukazuje tak možnou šířku záběru kapely. Jako by trojka chtěla porozbíjet tu šeď, samotu a prázdnotu umně navozenou v předchozích momentech desky. Jedna věc mi ale vrtá hlavou, a to kde už jsem tu úvodní klávesovou pasáž slyšel. Už při prvním poslechu jsem si myslel, že poslouchám nějaký cover, jen si teď absolutně nevzpomenu, jaký, čeho a proč. Pravdou také je, že zhruba od poloviny písně už mě tento pocit neovládal. Zapomeňme tedy na to, že pánové zřejmě někde něco vybrákli či „vymysleli“ nezávisle něco, co už objevil někdo před nimi, a věnujme se raději jejich poctivé skladatelské práci, kterou se rozhodně blýskli na monumentu zvícím „To Bleed not to Suffer“. Zvláště pasáže kombinací houslí a kláves jsou velmi vydařené, atmosféře velmi prospívá citlivé užití řinčících částí bicí soupravy (rozuměj činely a hajtka), řekl bych, že to zní snad i originálně, a rozhodně nemohu opomenout ani sólovou kytaru, i když ta spíše směřuje k tomu být jedním z mínusů alba. Pořád mi naskakují staří Paradise Lost, ale asi je to laděním kytar a ne snahou HELEVORN někoho nebo něco kopírovat. Ostatně oba kytaristé se vytáhnou hned v následující „Revelations“, na poměry alba nezvykle rychlé skladbě. A zase mi naskakují PL. Ovšem proč, když jsou zde kytarové postupy na hony vzdálené „To Bleed not to Suffer“? Nezbývá, než se zaměřit na vokál a možná najít odpověď zde. Josep je výborným vokalistou s neuvěřitelně přesným frázováním. Ať se dotknete jeho hlasu v jakékoliv fázi, v níž se právě nachází, musíte konstatovat preciznost jeho angličtiny, jako by byla jeho rodným jazykem, a právě zde je ona analogie s brilantním Nickem Holmesem a mnou slyšená vazba na PL.


V záplavě doom metalové klasiky moc překvapení nenajdete, ale přece tu a tam na něco narazím, to když HELEVORN v „Hopeless Truth“ sáhnou k prvku, který jinde na desce nezaslechnete. Zhruba na dvou místech na mě doslova dýchl horký vzduch plný písku v podobě (snad) arabské melodiky. Mimořádně vydařené. „Smrt je žlutá“ jsem kdysi někde slyšel. „Yellow“ by mohla být smrt, každopádně je nejvyrovnanější a nejlepší skladbou na albu. Velmi zajímavá píseň, nejspíš určená k přemýšlení, s - rozhodně ne nepříjemnými - gradacemi kytar. Jako další tíživý balvan dopadající na hruď zdrceného se pak jeví skladba závěrečná, kterou bych se nebál označit za uplně nejklasičtější ze celé desky. Antidepresiv se asi nedočkám, jsem snad ještě více konsternován pochodovým rytmem bicích v jejím závěru. Těžký materiál…

„Forthcoming Displeasures“ nepřináší po hudební stránce nic nového, leč HELEVORN na tohle sázejí vědomě a dělají to, co jim jde nejlíp. Servírují nám porci doomové klasiky bez zbytečných kompromisů a řekl bych, že tak je to správně. Album má velmi dobrou atmosféru zračící se v křišťálově čistém zvuku. Devizou avšak zároveň i prokletím je Josepův vokální projev, natolik kvalitní, že mé slechy upoutává kouzelnou formulkou Paradise Lost, což už taková výhoda není. Dalším drobným nedostatkem shledávám délku některých skladeb, které mě tu a tam malinko nudily. Jinak ale musím za sebe říci, že materiál je to teskný a těžký, přesto velmi dobře poslouchatelný. Milovníkům doomu přeji hluboký a ničím nerušený kulturní zážitek.

K recenzi poskytl: BadMoonMan Music